Židé, nejsebestřednější a nejuplakanější národ pod sluncem Satanovým

Celá židovská historie není než jen věčné naříkání nad neštěstími, které stíhají vyvolený národ. Věru bych nechtěl mít Hospodina za svého boha

            U Zdi nářků byla zase hlava na hlavě., lidé bili hlavou o zeď a naříkali ze všech sil.

Podařilo se mi však protlačit, nebo spíše proplazit tou lidskou masou, která se na zeď lepila, jako se plíseň lepí na chléb skladovaný ve vlhkém prostředí a asi půl metru nad zemí jsem přitiskl svoji hlavu ke kamenům, které kdysi bývaly součástí chrámu, zbořeného Římany jen proto, aby jednou přišedší Mesiáš mohl postavit chrám nový (stejně tak se i Moskva stane novým Římem).

Sotva jsem se dotkl hlavou tohoto nejposvátnějšího místa, rozlil se ve mně pocit nesmírné blaženosti. Byl to sice jen mrtvý kámen, čeho jsem se hlavou dotýkal, ale ježto to byl kámen z chrámu, ne kámen, který se jen tak ledabyle někde povaluje, i když i ten byl stvořen bohem, ale kámen, jenž ohraničoval prostor, v němž kdysi přebýval sám ten, který náš národ vyvolil.

Blaženost byla tak nesmírná, že mi bylo úplně jedno, že mezi mnou a muslimy, kteří se taky na Chrámovou horu tlačí, není žádný rozdíl. Stejně jako oni, jsem i já poslušen božích příkazů, které zjevil bůh skrze proroky, že stejně jako oni nedokážu boha vidět nikde jinde než v rozvalinách, které zbyly z někdejšího chrámu, že stejně jako oni potřebuji k uctívání boha velké kamenné budovy, jako by bůh nebyl schopen existovat mimo ně.

Ano, když se modlím u Zdi nářků, nejposvátnějšího místa, není mezi mnou a muslimy žádný rozdíl. Ostatně Židé jsou poloviční Arabové, a Arabové jsou poloviční Židé, jen my z nich máme to lepší a oni z nás to horší, a taky jsme měli to štěstí na diasporu, protože jsme se v Evropě přece jen zcivilizovali. Ale když se řežeme navzájem  kvůli prokleté zemi zaslíbené, není poznat, kdo je kdo, kdo je Žid a kdo Arab.

Ale v očích Hospodina jsem samozřejmě Žid, a kdo je z pohledu boha víc?

Nikdo!

Blaženost, prýštící do mne ze Zdi nářků brzy přesáhla onu intenzitu, kdy se slast mění v muka přímo pekelná.

Jako ostatní začal jsem bít hlavou do zdi a naříkat, protože i mne lišky, které se v předvečer svátku zboření chrámů objevily u Zdi nářků, náramně vyplašily, lišky na Chrámové hoře jsou totiž mnohem horší a nebezpečnější než muslimové, neboť se tím naplňuje proroctví z knihy Pláč, jež je podrobným soupisem všeho našeho neštěstí.

 „Hospodine, proč nežehnáš Izraeli?“ naříkal jsem a bil hlavou o zeď, „proč jsi jej obklopil pronárody, vrhnul do jejich chřtánu!

Proč opovrhl jsi Izraelem, svým příbytkem, proč vydal jsi do zajetí svoji sílu, svoji čest do rukou protivníka a svůj lid vydal v plen meči?

Bože, vtrhly zase pronárody do Jeruzaléma, do dědictví tvého, tvůj svatý chrám poskvrnily, Jeruzalém obrátily v hromady sutin!

Mrtvoly tvých služebníků daly za potravu nebeskému ptactvu, těla tobě věrných zvěři, prolévaly jejich krev jako vodu, a nebylo, kdo by je pohřbil.

Dlouho ještě, Hospodine?

Chceš se pořád hněvat?

Bude tvoje rozhorlení planout jako oheň?

Vylej svoje rozhořčení na pronárody, jež neznají se k tobě, na království, jež nevzývají tvoje jméno, na všechny nepřátele Izraele!

Pohanou jim pokryj líce, ať jsou zahanbeni, vyděšeni, ať se rdí a hynou, ať poznají, že ty jediný, jenž Hospodin máš jméno, jsi ten nejvyšší nad celou zemi a Izrael je tvým lidem!

Nalož s jeho nepřáteli jako s Midjánem, jako se Siserou, jako s Jabínem v Kišonském úvalu, u Én-doru byli tebou vyhlazeni, mrvou na roli se stali!

Bože, nebuď zticha, nemlč, Bože, nezůstávej v klidu!

Hleď, jak tvoji nepřátelé hlučí, kdo tě nenávidí, kují proti tvému lidu tajné plány!

Nemlč, bože!

Ohlas svému lidu opět mocné činy, jako před tisíci a tisíci lety, že mu dáš dědictví pronárodů!

Nemlč, Bože, ukaž svému lidu cestu ze zajetí, požehnej mu, promluv ústy proroků, kteří se na tisíce let odmlčeli!

Nemlč, Hospodine, dokaž, že nejsi mrtvý, vždyť tvá chvála trvá navždy!

Chválíme tě, bojíme se Tě, Hospodine, ale ty mlčíš, pořád jen mlčíš!

Tvůj chrám pronárody rozbořily, zápalnou oběť jsme ti přinesli, Eichemanna jsme unesli a popravili, a taky pár íránských jaderných fyziků jsme oddělali, ale ty pořád mlčíš, nežehnáš svému lidu, neničíš pronárody!

Lišky se u Zdi nářků objevily, celý Izrael je neklidný, ale ty mlčíš, Hospodine, nedodáš sílu svému lidu!

Kdo je ten prorok, jehož ústy promluvíš?

Proč ho pořád skrýváš před svým lidem?

Je to snad žena, je to snad buzerant?

Proč nežehnáš těm, kdo se tě bojí, dej, ať opět spatříme pád těch, kdož nás nenávidí!“

Byl bych naříkal i dál, ale měl jsem už hlavu docela rozbitou, crčela mi z ní krev, jako kdyby mě nějaký palestinský uličník trefil do ní kamenem z praku (ale ne kamenem ze Zdi nářků, ale ze západního břehu Jordánu!), a taky mě od zdi neomaleně vystrnadil jakýsi rabín, který začal naříkat tak plačtivě , že jsem si musel připadat proti němu jako nakojené, spokojené předoucí dítě.

Ale i tak se mi ulevilo, i když ty lišky, co se objevily u Zdi nářků, byly jich desítky, mne znepokojovat nepřestaly, musím na ně pořád myslet, v noci se mi o nich bude určitě zdát, budou mě pronásledovat, zpropadené lišky, jak se vůbec dostaly do Jeruzaléma dřív než Mesiáš?!