Žena se musí umět ubránit sexuálnímu obtěžování sama

A nikoho tím neotravovat. Aspoň to tvrdí jedna blogerka a já se s ní samozřejmě nijak nepřu. Chraň bůh, ještě abych taky dostal jednu do kusadel!

            Ráno, jako vždy, odešel manžel bojovat proti ČNB, děti se rozprchly do školy a já zůstala v našem velkém domě sama, jen se svým nejmladším dítětem.

Ale čas mi v péči o něj a o domácnost rychle utíkal.

Bylo už skoro rovných deset hodin, když kdosi zazvonil.

„No to je dost! Kde se tak dlouho flákaj?

Doufám, že mi ten balík nenechaj zase dvacet metrů od baráku, abych se s tím tahala, v jedný ruce děcko a v druhý ten balík.

Ale jestli mi ho zas přivezl nějakej lempl, jak ta ženská minule, co mi řekla, že nemá na starosti jenom mě, tak to ať si mě fakt nepřejou,“ pomyslela jsem si.

Měla přijet zásilková služba. Koupila jsem si totiž kuchyňský robot, pořád se mi kazí. Je tam takový zobáček, vždycky ho při své šikovnosti ulomím a robot přestane fungovat. Ale naštěstí jsem ekonomka, a tak mám spočítané, že je výhodnější, když si koupím deset nekvalitních robotů než jeden o něco kvalitnější.

Ale nebyla to zásilková služba, byli to Vikingové.

Ostatně ani jsem nestačila dveře otevřít, protože si je sami vyrazili a vtrhli nám do domu. Banda nemytých chlapů  v kožených hadrech, z kterých táhla medovina, šéfoval jim rudovousý obr.

„Co chcete? To je náš dům!“ vyštěkla jsem na ně.

„Klid, paninko, nic se neděje. Jenom vám vyrabujeme barák. Jsme na dobyvačné výpravě, a trochu nám vyhládlo,“ řekl mi klidným hlasem rudovousý obr a obrátil se na ty odporné muže, „ať tady nezůstane kámen na kameni, chlapi.“

Muži se pustili do rabování, plenili nám lednici i špajz, obraceli vzhůru nohama celý dům.

„Co si to dovolujete! Zavolám policii!“ vykřikla jsem.

Rudovousý obr se usmál, chyběla mu dobře půlka zubů.

„Volejte si, koho chcete. Celá Evropa upadla do chaosu, konečně přišla pořádná krize!

Sociální stát se rozpadl, každý teď musí bojovat sám za sebe.

Čekali jsme na to tisíce let, abychom vstali z mrtvých, chopili se zbraní a vyrazili do světa jako kdysi.

A vy na nás chcete zavolat policii, hehe?“ zasmál se rudovousý obr a ukázal na dítě, které jsem držela u hrudi a které se dobývalo k prsu, „to je vaše?

Pěkné nedochůdče, ještě se nechá kojit, ještě saje z mámina prsu, hehe!

To já v jeho věku už lovil vlky.

Jaká jste vyžilá rasa, nedomrlá rasa, v občané EU, hehe!

Ale ty jsi pěkná šťabajsna!

Naše ženy jsou plavé, mají modré oči, člověk se toho hnedle přejí!

Ale tys jiná!

Pojď, dej mi pusinku!“

Obr si mne přitáhl svou obří tlapou k sobě a opravdu našpulil svá ústa.

Hrdlo se mi sevřelo hnusem, snažila jsem se vymanit z toho sevření.

„Nechte mě!“ vyprskla jsem odporem.

„No tak, kočičko! Žádná žena pod Slunce neřekla ještě Eriku Rudovousovi ne,“ mlaskalo to prase, osahávajíc mne.

To už jsem ale byla fakt naštvaná. Přehodila jsem si dítě do levé ruky a udělala to, co dělám vždy, když mne někdo sexuálně obtěžuje, nebo když jen chci, aby bylo prostě po mém.

Vytáhla zpod šatů pořádnou sekeru a zaječela: „Podívejte se na toho prasáka, chce být o hlavu kratší!“

Obr se rozesmál na celé kolo: „Tak se mi líbíš! Mám rád, když se mi ženy brání, když je mohu přemoci hrubou silou!“

Chtěl mne povalit, ale já mu jednoduše usekla hlavu, která mu se zaduněním spadla na zem.

Všichni ostatní přestali v mžiku rabovat a hleděli na mě.

„A vy jste stejná hovada jako ten prasák. Co na mne koukáte? Proč si taky nesáhnete?“ vmetla jsem jim do tváře, jak mě chytla kuráž.

Teprve pak se ta čuňata vzpamatovala a sborově vykřikla: „Zabila Erika Rudovouse! Erika Rudovouse zabila žena! Páni, to je ženská! Ta má páru! Tu musíme oplodnit!“

Vrhla se všichni na mne, ale já jim všem pěkně uťala hlavičky svojí sekerečkou.

Když bylo po všem, když se všude jen válela bezhlavá těla, rozplakal se můj mrňous hladem.

Přiložila jsem ho k prsu, ale nekojila jsem ani pět minut, když se zase ozval zvonek.

„Ti lempli ze zásilkový služby musej přijet vždycky, když zrovna kojim,“ doopravdy jsem se rozčilila.

Ale ani jsem nestačila dokojit, a dovnitř nevtrhla zásilková služba, ale Germáni v čele s blonďatým obrem.

„Nelekejte se, paninko. Jenom vás vyrabujeme a znásilníme. To víte, rozpad impéria, stěhování národů, to máte jedno s druhým,“ oznámil mi ten obr a teprve pak si všiml bezhlavých těl, „u Odina! To je přece tělo Erika Rudovouse!“

Držíc stále dítě, zvedla jsem sekeru a řekla: „Tu hlavu jsem mu usekla já!“

Po těch slovech obrovi zasvítily oči: „Ty´s vyvolená mezi všemi ženami! Buď mojí královnou!“

To řka, vrhl se na mě, ale já mu sekerečkou usekla hlavičku a všem těm ostatním chlapům, co mě chtěli obtěžovat, taky.

Po těchto Germánech přišli zase Germáni, ale trochu jiní, a po nich Galové a taky Kvádové, Ostrogóti, Vizigóti a kdoví jaká sebranka, nakonec i Hunové, Mongolové, Rusáci. Všechno chlapi jako hora, drsní a neoholení, a já jim všem usekala sekerečkou jejich hlavičky.

Až navečer konečně přišel manžel utahaný z boje proti ČNB.

„Nemám uklizeno, ani navařeno, promiň. Ale dnes to tady bylo hotové stěhování národů. To víš, Schengen,“ omlouvala jsem se za ten nepořádek, uťaté hlavy se válely všude možně.

Ale manžel zářil nadšením.

„Neříkal jsem to, že bude krize?

Neříkal jsem, že měnová politika ČNB zanechá po sobě spálenou zemi!

Nepredikoval jsem, že se bude rabovat, že se národy dají do pohybu a nastane chaos nejen na finančních trzích?

Neříkal jsem to?“ zářil manžel štěstím jako malý kluk.

Políbala jsem ho na čelo a řekla: „To víš, že říkal. Co děláš dnes večer?“

„Proč se ptáš?“ zeptal se.

„Mohli bychom si zarandit,“ řekla jsem.

„A co děti? Kdo je dá spát, když budeme randit?“ zeptal se starostlivě.

„Už sou velký. Daj se spát samy, malýho už jsem nakojila,“ upokojila jsem ho.

„Tak jo, když už je malej nakojenej,“ souhlasil manžel.

Chytli jsme se za ruku a šli randit, navzdory krizi, kterou jsme predikovali už dávno, tak dávno, že to už skoro ani není pravda.

P.S. Představte si, že ten pitomej kuchyňskej robot si mi dovolili přivízt až za dva dny, a za další dva dny jsem zase ulomila ten blbej zobáček!