Zemřel dnes na kříži, ale naše hříchy na sebe nevzal!

Sám jsem to teď viděl, mohu to dosvědčit! Chrámova opona se roztrhla v půli odshora až dolů, země se zatřásla, skály pukaly, a přece ten, který trpěl a zemřel na kříži, nevzal na sebe naše hříchy!

            Moudří lidé mi prorokovali, že jednou skončím na kříži a nemýlili se. V mém případě ovšem nebylo nijak těžké se nemýlit, protože moje povaha byla povahou zločineckou.

Ano, byl jsem ten, kdo bere na sebe hříchy jiných, byl jsem ten, na koho lze kdykoliv ukázat prstem a říct: „Copak my lžeme, krademe, defraudujeme, podvádíme a privatizujeme jako tady ten?“

Chtěl-li kdokoliv ukázat a dokázat, že je dobrý člověk, že všechno to jeho neustálé přetvařování a pokrytectví je známkou toho, že je poctivým a slušným člověkem, stačilo mu ukázat na mě, na rodilého lotra a já byl lotrem od pohledu, řečeno slovy toho nejotřepanějšího klišé, takové karty mi rozdal život a s takovými kartami jsem hrál.

Byl jsem lotr ovšem příliš malého ranku na to, aby moje lotrovství bylo natolik velké, žebych nebyl považován za lotra, nýbrž za velkého ducha, dobrodince, kterému se všichni klanějí, před kterým se všichni třesou strachy. Byl jsem právě takový lotr, který musí dříve či později skončit na kříži, aby bylo učiněno spravedlnosti a svědomí těch, jejichž hříchy jsem na sebe vzal, za dost.

Byl jsem lotr a společnost, ve které jsem se pohyboval, tomu odpovídala. Zloději, prostitutky, pasáci, celníci, prostě ta nejodpornější spodina. Ti nejpoctivější z nás byli žebráci, již s neskrývanou rozkoší vystavovali na odiv svá zmrzačení a své choroby, kterými je obdaroval laskavý bůh, abych jejich prostřednictvím surově útočili na soucit svých bližních.

Když jednou ukřižovali jednoho z nás, člověka opravdu odporného, který na tržišti tuneloval kapsy opilých vesničanů, rozhořel se mezi námi spor, co je na smrti ukřižováním nejhorší, protože onen ničema umíral na kříži celých sedm dní, což už někteří začínali považovat za zázrak, ale copak by bůh nechal umírat tak dlouho takového ničemu, aby tím prokázal nejen svou milosrdnost, ale i existenci?

Už to vypadalo, že se shodneme na to, že nejhorší na tom, když umíráte na kříži, je bolest, žízeň, prostě fyzické utrpení.

Ale jeden ze žebráků, ostatně také velmi odporný, prohlásil: „Houby s octem! Nejhorší na ukřižování není fyzické utrpení, ale utrpení psychické! Nikdo z nás, jak tady stojíme a ležíme, si nedokáže představit tu strašlivost osamělost, kterou člověk na kříži pociťuje. To je to nejhorší, co vás může na kříži potkat!“

Já ovšem tomu žebrákovi oponoval: „To je, když dovolíš, kolego, nesmysl. I když jsme ukřižováni, je s námi přece bůh. Tak jakápak osamělost?“

Ale žebrák se, byl, pravda, už trochu šílený, rozesmál: „Haha, kde by se vzal na kříži bůh? Když tě ukřižují, tak tě bůh opustí jako první! Ne nadarmo se říká, že kříž je ďáblovo znamení! Copak by milosrdný bůh dopustil, aby lidé byli tak brutálním způsobem popravováni?

Kdepak, říkám ti, že bůh tě na kříži opustí první, uvědom si taky, kdo na kříži většinou končí.

Sebranka jako my!

Nás bůh opustil už dávno, opustil nás hned poté, co nás učinil sebrankou, na to nemusíme čekat, až nás ukřižují, haha!“

Žebrák se rozesmál a s ním i všichni ostatní, včetně mě. Měl ten pomatený chlapík pravdu, kříž je Ďáblovým znamením, proto na něm končí lidi, jako jsme my.

A pak přišel čas, kdy jsem to, o čem tenkrát mluvil onen pomatený žebrák, mohl okusit já sám. Chytili mne, když jsem se v noci vloupal do synagogy a chtěl odtud odnést svitky tóry, abych tu starou veteš dal do sběru, za to mne, to se ví, odsoudili k ukřižování. Bylo to shodou okolností před jarními svátky, kdy je ukřižování takových lidí jako já vítanou atrakcí.

Možná je to trochu barbarské, popravovat lidi takovýmto způsobem před svátky, jejichž obsah je čistě náboženský, kterými se oslavuje bůh, ale náš vyvolený národ si nikdy na žádnou humanitu, či humánnost, příliš nepotrpěl, ba právě naopak, kdyby někoho před jarními svátky neukřižovali, lidé by se cítili ošizeni.

A tentokrát jsem si nejkratší stéblo slámy vytáhl já.

Chytili mne ovšem už na podzim, ale až do jara mne nechali zavřeného v té nejsmrdutější kobce, jakou si lze představit a to čím, mě krmili, to by nežral ani Kristus. Za těch pár měsíců strávených v díře jsem nápadně sešel, ale pak mne před jarními svátky vytáhli na světlo boží, které mne oslepovalo, protože jsem mu již zcela odvykl a odsoudili mne k ukřižování.

Byli samozřejmě v právu, lotr jako já si nezasloužil nic jiného, stará proroctví se naplnila.

Vynesli nade mnou spravedlivý rozsudek a na oslavu toho mne samozřejmě důkladně zbičovali, neboť bičování jde nám, Židům, náramně. Ale to byla samozřejmě jen taková rozcvička před cestou na Golgotu, na rozproudění krve, vždyť jsem byl takovou dobu zavřený v kobce o rozměrech čtyři krát dva lokte, která ze všeho nejvíc připomínala hrob, ovšem bez klozetu.

Naložili mi na ramena kříž a šlo se. Samozřejmě, že jsem pod tím křížem neustále padal, protože jsem byl zesláblý. Jestli jsem to dobře počítal, zastavil jsem se takto cestou na Golgotu dobře čtrnáct krát, aniž by mi kdokoliv s mým křížem pomohl, aniž by mi kdokoliv otřel tvář, po níž mi stékaly krůpěje krve smíchané s potem.

Tak jsem se, ani vlastně nevím jak, dostal na Golgotu. Tam jsem kříž shodil s úlevou na zem, biřicové, kteří již za pár hodiny všeho nechají a ničeho se nedotknou, aby nerozhněvali laskavého boha, mnou na něj smýkli, a erárními hřeby, které projely už stovkami lidských dlaní, mě k němu přibili.

Pak už nezbývalo než jen kříž vztyčit, ale to už byla pro sehranou partu biřiců naprostá brnkačka.

„Hej rup!“ vykřikli a kříž, symbol Ďáblův, se už hezky i se mnou rýsoval proti nebi. Za sebe jsem pochopitelně neviděl, nevím, jak to tam vypadalo, ale já byl hned v první řadě spolu s dalšími dvěma odsouzenci.

„Jsme jak božská trojice, hihi!“ napadlo mne a dokonce jsem se tomu i zasmál, třebaže mi toho ze života už moc nezbývalo.

Fyzické utrpení se proměnilo v jakousi konstantu věčnosti, v její ochutnávku, jak by řekl prof. Halík, člověk si na to brzy zvykl, neboť to ohlušilo všechny jeho nervy. Ale já byl nejvíce zvědavý na onu osamělost, o níž mluvil tenkrát ten odporný žebrák.

Ale nic takového se k mému údivu nedostavilo.

Bylo to snad tím, že jsem byl před tím několik měsíců zavřený v kobce, jež byla zároveň i hrobem?

Nebo to bylo tím, že jsme byli takto hned tři vedle sebe?

Já byl na jednom kraji, na druhém kraji byl taky lotr jako já, znal jsem ho dobře, byl z konkurenčního gangu, a uprostřed byl ten týpek, kterému kdosi pořád ulevoval, když jsme se vláčeli s našimi kříži sem na Golgotu.

Druhý lotr bez přestání naříkal, trval na tom, že je nevinný, třebaže lidi s takovým obličejem jako měl on, můžete klidně odsoudit i bez sebemenších důkazů a nikdy se nespletete.

To jeho naříkání začalo být už otravné a všechno to vyvrcholilo tím, že obrátil na toho druhého a zaškemral: „Ty jsi ten Mesiáš, boží syn? Musíš mi dosvědčit, že jsem nevinný!“

Bylo mi z toho špatně, takto popřít celý svůj život, ať už byl jakýkoliv.

Kde jinde, než na kříži, by měl člověk sám sobě přiznat, že je lotrem a tak se aspoň jednou v životě zachovat čestně a poctivě a být tak v určitém smyslu skutečně nevinným?

Ale ten lotr zůstal lotrem i na kříži!

„Ještě dnes budeš se mnou v království mého Otce,“ odpověděl mu ten uprostřed, přičemž výklady toho, co tím vlastně myslel, se mohou samozřejmě různit.

Myslel tím dnes opravdu dnes, nebo toto dnes bylo myšleno jen obrazně?

Po těchto slovech ale naštěstí lotr na kraji vypustil duši, a byl od něho klid.

Chvíli bylo ticho a já už měl pocit, že se začíná dostavovat ona osamělost, která mne měla zcela psychicky zlomit.

Ale než jsem se nadál, bylo po osamělosti, protože ten, co byl vedle, začal kvílivě naříkat: „I ty jsi mě, bože, opustil?!“

„A cos jiného čekal, proboha, svatého?“ pomyslel jsem si.

To jeho kvílení bylo ovšem šílené, lezlo mi na nervy, ještě jsem nezemřel, a už jsem byl v pekle, to nám tady mohli rovnou pustit rádio Impuls nebo něco takového. Ale naštěstí lezlo to kvílení i na nervy nebohým římským vojákům, kteří u nás museli stát.

Jeden z nich to už nevydržel a probodl toho zoufalce, který se divil, že ho na kříži opustil bůh, svým kopím.

„Dokonáno jest!“ zvolal jsem s úlevou, že je konečně klid a já zakusím onu děsivou osamělost, protože člověk žije jen jednou a měl by zkusit všechno.

Bylo to vskutku děsivé. Nikde nic, jen já, jako by všechno celý svět, veškerý vesmír, ba dokonce i ten bůh, který vzal roha, jako by to všechno bylo jen mojí představou a ničím jiným, jako bych existoval jen já, moje vůle, moje představa a pak už nic.

V tomto smyslu byla moje smrt na kříži, která nastala krátce po setmění, vskutku vysvobozením, skutečným vykoupením.