Zemanova největší státnická hodina, odebrání řádu T.G. Masaryka P. Rychetskému

Miloš Zeman se projevi v době této tak těžké zkoušky našeho národa jako skutečný státník, když odebral státní vyznamenání P. Rychetskému, někdejšímu ministrovi své vlády, kterého musel vykopnout pro absolutní neschopnost

            Od chvíle, kdy na Hradě shořely jasným plamenem červené trenýrky, modlil se Jirka Ovčáček, aby něčemu takovému nikdy už nemusel přihlížet.

            Pohled na plameny ho děsil a trýznil, jako máloco na tomto světě, měl s tím problém už od dob svých studií na arcibiskupském gymnáziu.

            „Tak to bude vypadat v pekle!“ mučila ho ta představa na nebohé hříšníky, jež budou přesně v takovýchto plamenech, na rozdíl od něho, zatraceni.

            Ale jeho práce byla taková, že se někdy nevyhnul ani takovýmto strašlivým a děsuplným záležitostem, vždyť ani katovi se nemůže dělat špatně z pohledu na čerstvou krev.

            Toho dne si jej povolal Miloš Zeman do Svatovítské katedrály, kde mu v hrobce českých králů řekl: „Ústavní soud poškodil Českou republiku zrušením volebního zákona v době předvolební kampaně. Zde, v přítomnosti českých králů čestně prohlašuji, že Rychetský je hlupák, který nikdy nic nedokázal!“

            Jirka Ovčáček při těch slovech zbledl, ale nedalo se nic dělat, dobře, věděl, co to znamená.

            „Jak si přejete, pane prezidente, hned to bude anulováno,“ zašeptal a už na nic nečekal.

            Svižným krokem vyběhl z hrobky a pádil k sobě do kanceláře. Tam vytáhl ze svého psacího stolu dokument o udělení Řádu T.G.M. předsedovi ústavního soudu spolu se souhlasem vyznamenaného. Tyto dva papíry strčil do kapsy sáčka, popadl kanystr benzínu, který měl právě pro takovéto příležitosti vždy nachystaný v rohu, a běžel nejkratší možnou cestou do Jeleního příkopu.

            Protože napadl sníh, hodně sněhu, vylil na ty dva papíry, které pohodil na dno Jeleního příkopu, celý desetilitrový kanystr, ale to nejtěžší ho teprve čekalo.

            „Shořte v ohni pekelném!“ zvolal, aby si dodal odvahy a škrtl sirkou.

            Benzín se okamžitě vznítil a tak došlo k anulaci celé té záležitosti s vyznamenáním pro Rychetského. Ale stejně jako v případě červených trenýrek, ani teď nemohl Jirka Ovčáček dlouho usnout, pořád viděl plameny pekelné, v nichž skončí ti, co jsou věčně zatraceni.

            Ale jako vždy, i v tomto případě pomohla vroucná modlitba.

            „Neuveď mě v pokušení a ochraň mne od všeho zlého, posuzuj mě, bože, vždy z té lepší stránky, dej, ať mé srdce přetéká láskou,“ modlil se Ovčáček a kážený účinek se dostavil, přece se mu jen po několika hodinách začaly klížit oči a plameny pekelné mizely z jeho představ.

            „Síla tkví jedině v tichu a rozvažování srdce. Křik a hlomoz jsou sice efektní pro publikum, ale vedou ke slabosti a nakonec ke zmaru. Celek, to není beztvará masa, to jsou lidé kolem každého z nás, kdy každý jsme součástí celku,“ stačil ještě blaženě zašeptat, než nadobro usnul, svíraje ve své chlapecké dlani malý měděný křížek spolu s řádem T.G. Masaryka.