Zemanova největší hodina, svým dnešním projevem zastínil i Havla

Jsem rád, že se pan prezident nenechal zahnat do kouta a nezradil sebe, natož naši zemi a přispěl tak ke klidu a míru. Řeči o velezradě jsou nemístné, naopak. Jsem rád za tato nestranná slova pana prezidenta pronesená s rozumem

            Začněme od začátku.

            „Tohle bude vaše největší hodina, pane prezidente,“ řekl ráno, na úplném začátku, Ovčáček prezidentovi a začal ho, ještě s Mynářem, nakládat na vozík.

            „Všiml sis, že co jsme ho posadili na vozík, tak se s ním mnohem líp manipuluje?“ řekl Mynář, když prezidenta vezli do auta.

            „Jo, všiml, je to moc fajn, že už se s ním tolik nenadřeme,“ přikývl Ovčáček a dodal, „člověče, víš, že si někdy fakt připadám jako jeho druhé já, alter ego, víš, jak se říká?“

            „Jo, to je nemoc z povolání, to já mám taky,“ přikývl Mynář a dodal, „já si zase připadám jako prase, víš, které, co jsem loni zabil, protože nemělo, co žrát.“

            Za takových a podobných řečí dopravili naši dva věrní služebníci českého státu prezidenta do televize a skutečně se s ním teď mnohem lépe manipulovalo.

            A pak už nastala prezidentova hvězdná hodina, Ovčáček opravdu nelhal, ostatně jako nikdy.

            Prezident Zeman se nadechl a řekl zhruba toto: „Byli tady sice agenti GRU, kteří žádali o vstup do Vrbětic, ale naštěstí je zde ještě druhá verze, že výbuch byl způsoben neodbornou manipulací s municí, a to jak, první, tak především i ten druhý, kdy byl areál skladu neprodyšně uzavřen.

            Pokud se toto podezření nepotvrdí a já udělám všechno proto, aby se nepotvrdilo, protože nesnáším lež a faleš, musí tendr na Dukovany vyhrát Rosatom. Počkejme tedy na výsledky vyšetřování, ačkoliv tyto výsledky jsou už k dispozici, ale to nebrání tomu, abychom na ně čekali.

            Kdo čeká trpělivě a odevzdaně, nedočká se ničeho, jak píše Karel Čapek ve svém protiválečném románu Krakatit.

            A proto si, jako vrchní velitel ozbrojených sil, rovněž přeji, abychom i my čekali, trpělivě a bez zbytečné hysterie na to, co mi teď pošlou z Moskvy.“

            Nikdy nebyl prezident větším státníkem než teď, když národu sdělil,  s chladnou hlavou a rozumem, že za výbuchy muničního skladu může nejspíše  neodborná manipulace s municí, v tuto chvíli by i Havel vedle něho vypadal jako malý, haštěřivý a upištěný trpaslík.

            Ovčáček i Mynář byli na svého svěřence právem hrdí.

            „Takovýho prezidenta, co jsme si vypěstovali my tady, nemají nikde na světě,“ dmul se Ovčáček pýchou, když vezl prezidenta zpátky do auta, kterého ho mělo přepravit do Lán, k jeho milovaným knihám, nad jejichž prvními stránkami pravidelně sladce usínal.

            „Jo, to nemaj, ani v tý Číně ne,“ souhlasil Mynář a dodal, „řekni, ty jsi inteligent, dělal jsi v Haló novinách, to s tím Čapkem, nebo jak se ten chlap jmenuje, to je pravda, nebo si to zase vymyslel?“

            „Jo, myslím, že Karel Čapek opravdu napsal Krakatit,“ řekl Ovčáček.

            „Tak to je pražská kavárna namydlená, Zeman má pravdu, Čapek, nebo jak se jmenuje, opravdu napsal Krakatit! Válka s Ruskem nebude, já jsem tak rád, že nemusím na východní frontu!“ zaradoval se Mynář, protože lidé jako on se opravdu nerodí pro válku, to válka se rodí z lidí jako on.