Zdechlina

Máloco dovede člověka v létě potěšit víc, než když na polní cestě, kterou si vykračuje, narazí na zdechlinu obsypanou mouchami jako třpytivými démanty

            Když bylo po žních, vypravil jsem se do jedné blízké vsi za tamním nejbohatším sedlákem a požádal jej o ruku jeho dcery.

            „Je po žních, úroda byla skvělá, není už na co čekat. Chci vás požádat o ruku vaší dcery. Vaše dcera se mi velmi líbí a podle toho, co píše na Facebooku. Je to i velmi chytré děvče, myslím, vlastně jsem si tím zcela jistý, že by mohla být mojí ozdobou,“ řekl jsem rodičům hned po uvítání a krátkém pohoštění, významně dodav, „samozřejmě vím, co se sluší a patří. Prozatím bychom mohli být zasnoubeni, rok uteče jako voda a příští rok, po žních zrovna jako teď, mohla by se vystrojit veselka, taková, na jakou se bude ještě dlouho vzpomínat, dobře se stovkou družiček.“

            „Ježíšmarjá, pane doktore, ani nevíte, jaká je to pro nás strašná čest!“ vykřikla panímáma, div štěstím neomdlivší, „zrovna včera táta koupil kus louky, jako že to bude věno pro naši Manku!

            Tak pěknou louku, to jste ještě neviděl, pane doktore!

            Panebože, já jsem tak šťastná!

            Dřeme na poli jak ty koně a pak se najednou na nás usměje takové štěstí!

            Budeme mít v rodině praktického lékaře s dobře čtyřmi tisící dušemi ve svém obvodě!“

            Kdoví co by ještě nebohá panímáma nabrebentila, kdyby ji pantáta nepřetáhl bičem, který nosil vždy u sebe, jak se na sedláka sluší a patří, zastrčený ve své holínce.

            „Mlč, ženská jedna pitomá!“ doprovodil zamlaskání biče slovním komentářem a pak se obrátil na mne, celý bledý, „musíme si, pane doktore, promluvit. Jako muž s mužem. Jen mějte, prosím, chvilku strpení, musím ženu ještě přetáhnout, jinak se nám do toho bude pořád plést.

            To víte, ženské, všechno vědí nejlíp, slepice!“

            „Prosím, samozřejmě, že počkám,“ přikývl jsem.

            Sedlák ženu ještě několikrát přetáhl bičem a tak ji snad umlčel. Prohlížel jsem si mezitím sednici, ale nic mne výslovně nezaujalo. Byla to sednice ve stavení nejbohatšího sedláka jako každá jiná, docela prostá, bylo však nutno přiznat, že v této prostotě je obsaženo i něco, pro člověka z města, kterým jsem, nepopiratelně roztomilého.

            „Hotovo?“ zeptal jsem se, když si pantáta zastrčil bič zase do holínky.

            „Doufejme, že ano,“ odpověděl pantáta a zeptal se, „nevadí vám, když trochu ztiším televizi? Když ten krám tak neřve, lépe se soustředím na vlastní myšlenky.“

            „Prosím, samozřejmě,“ přikývl jsem.

            „Tak to by bylo,“ řekl pantáta, když ztišil televizi a ztěžka položil dálkový ovladač na stůl, „máte pravdu. Je po žních a úroda byla skvělá, zase jsme přepsali historii, takové výnosy neměl ani můj otec a to byl nějaký hospodář, dělal předsedu JZD!

            A v tom druhém máte taky pravdu. Vypadá to, že naše Manka je opravdu inteligentní děvče a za koho jiného by se měla vdát než za řádně vzdělaného člověka jako vy, který už bude vědět, jak naložit s půdou, kterou dostane věnem?“

            „Rád bych udělal z půdy, kterou vaše dcera dostane, stavební pozemky a tak ji slušně zhodnotil,“ považoval jsem za vhodné poznamenat.

            „Vidíte, to by mne, protože jsem jen sedlák, nikdy nenapadlo! To se hned pozná vzdělaný člověk!“ přikývl sedlák, ale pak se zachmuřil, „je tady ale jedna věc, která vašemu sňatku s naší Mankou brání!“

            „Proboha, jaká věc?! Vždyť mi není ani ještě padesát, jestli myslíte tohle!“ zvolal jsem.

            „Ne, tohle nemyslím, pane doktore,“ řekl sedlák a zachmuřil se ještě víc, „víte, pane doktore, já jsem čestný muž. U nás v rodě se na to vždy dbalo. Hanbou bych se propadl, kdybych vám to neřekl ještě před svatbou.“

            „Co kdybyste mi neřekl před svatbou?“ zeptal jsem se, zblednuv.

            „Manka není panna. Tak a teď už to víte,“ řekl ztěžka pantáta, pohlédnuv mi do očí.

            Zalapal jsem po dechu: „Vaše dcera není panna? Jak to? Vždyť jí včera bylo teprve patnáct!“

            „Vidíte, a přesto není panna!“ přikývl pantáta.

            Vzal jsem si hlavu do dlaní a dlouze o čemsi přemýšlel, abych pak řekl: „Farář?“

            „Ano. Přivedl ji do jiného stavu. Ale naštěstí ji pak přinutil k tomu, aby šla na výškrab,“ přikývl pantáta.

            „Bože!“ zaúpěl jsem a křivě jsem se usmál, „trestní oznámení na něj samozřejmě nepodáte.“

            „Ne, nepodáme. Nezlobte se na nás, pane doktore. Dobře víte, že to nejde. Je to pořád kněz. Lidé by nás ukamenovali, naposled se faráři udávali v padesátých letech. Ale modlíme se za něj, prosíme boha, aby mu odpustil, ale kdybychom jej udali, zatratili bychom sami sebe, poslali do horoucích pekel.“

            „Hm,“ řekl jsem, ale pak mě ještě napadlo, „dobře, ale proč jste tedy kupovali tu louku, jak o ní mluvila tady panímáma?

            Má to být přece věno vaší dcery?“

            Sedlák se lišácky usmál: „Protože se Manka jednou vdá. Ale provdám ji za někoho, koho si nebudu vůbec vážit, už jen proto, že si bere moji dceru, která už není panna. Ale vám, vám, pane doktore, bych takový podraz nikdy neudělal.“

            I já jsem se usmál: „I já vám děkuji za upřímnost. Jste čestný muž, a to se počítá. Budu se muset poohlédnout někde jinde. Přeji vám hodně štěstí. Prý se letos v sýpkách zase přemnožily myši.“

            „Není to zase taková hrůza. Bývalo i hůř. Jednou otec vyprávěl, že pro družstevní sýpky nebyly největší nebezpečí myši, ale lidi, takže je musel kolikrát po žních hlídat s brokovnicí v ruce,“ řekl pantáta a obrátil se na paní mámu, „co tady sedíš? Nabal panu doktorovi koláče!“

            Panímáma mi nabalila koláče a já se smutně vracel domů osiřelými poli a bylo mi, jako bych šel po strništi bos. Hůř než já byl na tom jen jakýsi zapomenutý a všemi opuštěný slaměný panák. Potrvá dobře ještě týden, než na to zapomenu, než všechen ten žal, který jsem teď pociťoval ve svém srdci, navždy přebolí a já zase budu tím veselým člověkem, jakým mě všichni znají.

            Ale pak jsem narazil na polní cestě na mršinu telete, a moje nálada se prudce zlepšila. Chmury byly ty tam, dokonce jsem si začal s neskrývanou radostí zpívat veselou písničku o tom, že ženské jsou svině...