Zatímco v Praze 17. listopadu 1989 mlátili komunisti svazáky, Havel si lebedil na Hrádečku

Ať mi nikdo neříká, že sedmnáctý listopad nebylo jedno velké spiknutí. Já mám ovšem svědomí čisté, takový hlupák, abych zvonil klíči, jsem nebyl, Rudé Právo mělo nakonec pravdu...

            Osoby: Havel

                        Olga

Hrádeček. Olga sedí u okna, hledí ven a kouří. Havel vstává z postele, oblečený v pyžamu

            HAVEL: „To už je ráno? Ta noc vždy tak rychle uteče. Člověk usne a než se naděje, už je zase vzhůru. Ani na Borech to tak rychle neletělo. Kolik je vlastně hodin?“

            OLGA: „Dvě.“

            HAVEL: „Teprve dvě? A já myslel, že už je ráno! Ale jak to, že už je světlo?“

            OLGA: „Dvě odpoledne.“

            HAVEL: „Cože, já zaspal oběd? Fuj, takový hloupý sen se mi zdál. Hned ti ho řeknu! Sedím na Borech, kouřím doutníky, piju kakao, mám rozepsaný třístránkový dopis pro tebe. Píšu ti, abys rozhodně nezapomněla na vánoce zabít kapra, že je to takový zvyk, ale zrovna si dávám od psaní dopisu pauzu, chybí mi už jen pár řádků, tam kam bych se hnal, že ano.

            A jak si tak pauzíruju, otevřou se dveře do mé dvoupokojové, komfortně zařízené cely, představ si, že jsem tam měl i ribstoly, prý abych z toho kakaa nepřibral, a bachař zařve: ,Havel návštěva, postav se do pozoru, chlape zatracená!‘

            Postavím se do pozoru a do cely vejde Mitterand.

          ,Havel Václav, bytem nábřeží to a to, číslo domu to a to, toho času ve výkonu trestu za rozvracení republiky!‘ nahlásím návštěvě svoje nacionále.

            ,Pohov, Havel,‘ řekne Mitterand a dodá, ,sbal si svoje saky paky, jedeme na Hrad.‘

            ,Na Hrad. Za Husákem? On konečně četl můj dopis?‘ zeptám se.

        ,Ne za Husákem, ale místo Husáka. Seš prezident, Havel. Federální shromáždění tě jednomyslně zvolilo prezidentem této nádherné země,‘ řekne Mitterand.

            ,Ale naše země nevzkvétá,‘ upozorním ho a dodám, ,a jednomyslně mě taky zvolit nemohlo, protože mě nevzali do strany.‘

            ,Ja taky nie som Miterrand, ale Nixon,‘ řekne Mitterand a opravdu to už není Mitterand, ale Nixon.

            ,Havel, seš prezident, kurva, ať už jsi na Hradě, neslyšíš, co ti říká tadyhle soudruh imperialista?,‘ zařve bachař, přetáhne mě pendrekem po hlavě a já se probudím.

            To mi řekni, jak se člověku, nemluvím o lidech, ale jen o člověku, může zdát takový hloupý sen?“

            OLGA: „Ale Nixon ti přece říkal, že budeš prezidentem. Určil i přesný den, má to být letos někdy po vánocích, ale ještě před silvestrem.“

            HAVEL: „Fakt? Letos? Tak to jsem musel myslet asi na svoji novou hru, když mi to říkal. Bude se to jmenovat Odcházení a hlavní ženskou roli v ní bude hrát Veškrnová. Co na ni říkáš?“

            OLGA: „Dáša je hodná holka.“

            HAVEL: „Taky si myslím. Takže říkáš, že už jsou dvě hodiny?“

            OLGA: „Dvě jedenáct.“

            HAVEL: „Hm, a kolikátého je vlastně dnes?“

            OLGA: „Sedmnáctého.“

            HAVEL: „Října?“

            OLGA: „Ne, listopadu.“

            HAVEL: „Listopadu? Tím se vše vysvětluje. V listopadu jsou dny krátké, proto jsou už dvě hodiny. Volal někdo, když jsem spal?“

            OLGA: „Jo, sháněl tě Štěpán.“

            HAVEL: „Co chtěl?“

            OLGA: „Jestli bereš toho ministra kultury.“

            HAVEL: „A cos mu řekla?“

            OLGA: „Že spíš, ať zavolá později, třeba začátkem příštího týdne.“

            HAVEL: „Ten chlap je ale otravný. A Gorbačov nevolal?“

            OLGA: „Gorbačov ne.“

            HAVEL: „Asi proto, že mají v Moskvě o dvě hodiny víc, nebo ještě nedostal notičky. A Klaus?“

            OLGA: „Klaus taky nevolal. Ale volali ti ještě z Wall Streetu.“

            HAVEL: „Podívejme, z Wall Streetu! A co chtěli?“

        OLGA: „Říkali, že ti dnes nemohli poslat gáži, protože jim nešla elektrika. Prý černoši stávkovali.“

            HAVEL: „No, jo černoši, ti stávkují pořád. Nevadí, zavolám Lorencovi, jestli by mi nedal zálohu už dnes. Co je na snídani?“

            Havel vstává a sedá si ke stolu

            OLGA: „Chlebíčky.“

            HAVEL: „S humrem?“

            OLGA: „Jo, s humrem.“

            HAVEL: „Takové mi dělala i máma, když jsem byl malý. Ale napřed jsem si musel umýt ruce teplou vodou, jiná u nás doma ani netekla. Máme návštěvu?“

            Havel si bere chlebíček, kousne do něj a ukáže směrem ven

            OLGA: „Jo, jsou tu už od rána.“

            HAVEL: „A co dělají?“

            OLGA: „To co vždy.“

            HAVEL: „Sedí v autě, kouří jednu za druhou, a hledí z okna, jako ty?“

            OLGA: „Jo, pořád na sebe hledíme. Já si zapálím, oni si zapálí. Já si zapálím, oni si zase zapálí.“

            HAVEL: „Chudáci! Ti už musí mít plíce nadranc! Kdybych byl prezident, tak navrhnu takový zákon, aby estébáci mohli chodit do důchodu už v padesáti, stejně jako horníci, protože to je hrozně nezdravé povolání, být u tajné policie, když musí denně vykouřit dvě krabičky jako ty.“

            OLGA: „Ale ty přece budeš prezident!“

            HAVEL: „Promiň, pořád se do té role nemůžu vžít. Pořád si říkám, proč zrovna já, proč ne třeba Kohout, nebo ten Slovák, jak se jmenuje?“

            OLGA: „Dubček.“

            HAVEL: „Ten, pořád si říkám, proč Moskva nedosadí ho, ten je přece ještě neschopnější než já.“

            OLGA: „Protože neumí anglicky.“

            HAVEL: „Ta moje angličtina není vůbec beckettovská.“

            OLGA: „Ale na projevy v Kongresu stačí.“

            HAVEL: „Bohužel stačí. Ale proč tady vlastně dnes jsou?“

            OLGA: „Není v Praze dnes nějaká demonstrace?“

            HAVEL: „Říkala jsi, že je dnes sedmnáctého? Listopadu?“

            OLGA: „Jo, sedmnáctého. Listopadu.“

            HAVEL: „Tak to dnes, myslím, dělají něco svazáci v Praze. Ale nevím to jistě, jestli už to nebylo minulý týden. Ve spolupráci s americkou ambasádou. Ta naše je, tuším, až devátého prosince. Opravdu je sedmnáctého?“

            OLGA: „Jo, opravdu.“

            HAVEL: „Já jen, abych to snad neprošvihl a neseděl tady na Hrádečku, zatímco v Praze bude komunistická moc mlátit všechny slušné lidi. To je dobře, že je teprve sedmnáctého listopadu, to mi spadl kámen ze srdce. Ale víš, co mě napadlo?“

            Havel vstává od stolu

            OLGA: „Co?“

            HAVEL: „Že bych mohl nasekat trochu dříví. Víš, ať mají co napsat do hlášení, jako že objekt vyšel z domu a sekal dříví.“

            OLGA: „Už je půl třetí. Za chvíli bude tma.“

            HAVEL: „Půl třetí a já teprve snídám. Ty listopadové dny jsou fakt krátké, ani to dříví nenasekám. No, nic, tak to budou muset napsat, že jsem sedmnáctého celý den nevylezl z baráku. Já ti vůbec nevím, co budu dělat s tou Lucernou, až ji dostanu zpátky.“

            OLGA: „To teď neřeš. Radši si už konečně zapal.“

            Olga podá Havlovi krabičku cigaret, Havel si vytáhne a zapálí si od Olgy

            HAVEL: „To je fakt, první cigareta takto po ránu vůbec neškodí zdraví. To je vědecky dokázáno, že škodí především až ta druhá...“

            Havel si potáhne, vyfoukne kouř a rozkašle se, jeho kašel je slyšet tři minuty, Hrádeček zahalí cigaretový dým