Západní civilizace je zlo, které musí být zničeno

Naštěstí nejsem sám, kdo si myslí, že naše skvělá civilizace je ve skutečnosti jen klec, ve které lidi už naprosto zblbli. Naštěstí je nás víc, kteří vědí, že pokud chceme přežít, tak musíme naši civilizaci zničt

            My myši jsme, jako známo (viz Stopařův průvodce) nejinteligentnější bytosti na Zemi.

Zrovna nedávno jsme dostaly od Galaktické unie, (byrokraticky moloch, v němž jsou zotročené všechny inteligentní formy nejen života na západ od Mléčné dráhy) na výzkum lidí, to jest, zvláštního druhu dvounohých živočichů, obývajících planetu Zemi a trpících utkvělou myšlenku, že byli stvořeni k obrazu božímu.

            Ptáte se proč právě na lidech, když na nich není zajímavého?

            Právě proto, že na nich není nic zajímavého, jsme my, myši, sesmolily výzkumný projekt a zažádaly si o grant, abychom se přitom moc nepředřely, protože co chcete zkoumat na lidech?

            Na lidech toho moc zkoumat nemůžete, ale prachy na jejich výzkum máte, a o nic jiného nejde.

            Sesmolily jsme tedy projekt, zamíchaly do něho všechno možné, inkluzi, gender a kdoví co ještě, takže nám ty prachy bez problémů přiklepli.

            „Hehe, máme to v kabeli!“ smály jsme se, až nám vousky poskakovaly, tancovaly a nakonec se ožraly, jak sluší a patří.

            Když jsme pak vystřízlivěly, vymyslely jsme lidem moderní civilizaci, vědu, techniku, lékařskou péči, a tak, aby se neřeklo. Prostě jsme ta dvounohá zvířata zavřeli do klece, kde měli všeho dost, ať si tam dělají, co umějí, a pak se o ně už nestaraly, s tím, že nějaké výstupy, lehko sesmolíme. Stačí, když si zahulíme a závěrečná zpráva se napíše sama, s tím už máme zkušenosti.

            Ale asi jsme to trochu podcenily, protože všichni lidi skoro do jednoho vychcípali.

            Stalo se takto.

            „Kurva, co je s těma zasranýma lidma?

            Všude na celém světě je najednou takové ticho.

            Není slyšet žádná auta, žádná letadla, nikde nic neřve, ani ty zasrané petardy na silvestra nerachotí.

            Kurva, jestli oni náhodou v té kleci nezdechli, nenatáhli brka?“ všimli jsme si jednoho dne, že je všude nějaké ticho po pěšině a hned nás napadlo, že nám ti lidi, během našeho „vědeckého“ experimentu pochcípali.

            A opravdu, bylo po lidech.

            „Daly jsme lidem vyspělou civilizaci a oni nám vychcípali. Jak se to mohlo stát?“ nechápaly jsme to ani my, myši.

            No, naštěstí byla mezi námi jedna myš, taková šmajdavá, šilhavá, koktavá, ke všemu ještě abstinent a nekuřák, prostě takový myší nepodarek, která ten experiment s lidmi brala, ostatně jako všechno, vážně. Která, hlupák, ty lidi pozorovala a která tak věděla, co se s lidma vlastně stalo.

            Z jejího koktání jsme vyrozuměli plus mínus následující.

            Civilizace, kterou jsme lidem dali, je zbavila všeho, co je dosud trápilo. Lidé byli osvobozeni od těžké fyzické práce, prodlužoval se jejich věk, protože byli schopni bojovat s nemocemi, zajistila jim dostatek potravy a kdoví co ještě. Zdálo se, že se lidé ocitli v ráji.

            Sem tam se sice ještě navzájem vraždili ve válkách, jak měli vždy ve zvyku, ale i to najednou přestalo. Stalo se s nimi totiž něco podivného.

Docela zlenivělí, spoléhající na svoji civilizaci, najednou neměli co dělat, a tak začali blbnout. Přežírali se, každá rodina si pořizovala tři auta (a to byli kdysi lidé takoví výteční chodci, kam jsme se na ně hrabaly my, myši, vždyť i ten jejich slavný Kristus chodil výlučně pěšky), čučeli na pičoviny v televizi, pořádali olympiády a ke konci nedělali nic jiného, než drželi jen v ruce chytré telefony a hleděli na ně.

Když šly například někde venku pár metrů nějaké děti za tmy, vypadaly, než si sedly do auta, s osvětlenými obličeji jako přízračné mrtvoly. Pořád si lidi stahovali nějaké aplikace a těch aplikací už bylo tolik, že i myš by se , kdyby měla takový telefon, z toho nejspíše zbláznila, natož lidi.

Samci, to jest muži, kteří už nemuseli tvrdě pracovat, ani bojovat ve válkách, byli najednou zbyteční. Jejich testosteron se neměl kde vyřádit, leda snad jen na motorkách, a tak v reakci na to stávali se zženštilými.

Samice, to jest ženy, díky civilizaci, nezávislé na mužích, byly ještě větší slepice než kdykoliv předtím. Chtěly toho stále víc a víc, a běda muži, který nedokázal uspokojit jejich touhu po stále nových a nových kuchyňských robotech.

Nové generace lidí, všechna ta mládež, jež se rodila do tohoto zdegenerovaného světa, prožívající svůj život v autě a masírována blbostmi na internetu, které jim servírovaly algoritmy rodící se umělé inteligence, nemohla být taky než zdegenerovaná, již zcela ovládaná technologiemi, jež měly lidem ulehčovat život, a které byly bez přestání produkovány už zcela automaticky.

Koktavá myš, která nám to vykládala, nezapomněla ani na pořádné špeky.

„Tak například jedna žena, v přírodě bychom na takového lidského jedince nikdy nenarazily, bez přestání na svém facebookovém profilu a všude možně jinde pořád zveřejňovala své fotky včetně těch kojících, svou fotku dokonce zveřejnila i na přebalu knihy, kterou napsala se svým manželem, jenž taky trpěl mánií pořád fotografovat svoji rodinu a pořád to zveřejňovat,“ referovala koktavá myš o případu ženy, která bez přestání dbala na svůj zevnějšek.

Ale to nebylo všechno, protože koktavá myš k tomu dodala: „V přírodě se ženy většinou zdobí, aby přilákaly samce, tedy muže, a přiměly je k páření. Jenže tato žena, když jela v metru a jakýsi muž jí sáhl na zadek, tak mu dala přes hubu a vynadala mu do prasat. Ta žena byla úplně zbytečná existence se strachem ze sexuality.“

Nezbývalo nám, než se s postřehem koktavé myši ztotožnit, úplně živě jsme si to dokázaly představit.

„No a tak nám nakonec všichni lidi v tom svém ráji, který jsme jim připravily, pochcípali,“ zakončila koktavá myš svůj referát.

Zkrabatily se nám, to se ví, čumáčky.

„Kurva, aby z toho nebyl průser, jako že ničíme biodiverzitu. Kurva, abychom ještě nemuseli platit mastnou pokutu Galaktické inspekci životního prostředí,“ báli jsme samozřejmě sankcí za vyhubení lidstva, na kterém jsme, byť nepřímo, a ne úmyslně, ale jen z nedbalosti podílely, „kurva, to není možné, aby všichni lidi za blbých tři sta let od toho, co jsme jim rozjely první průmyslovou revoluci, pochcípali.“

Pět minut po dvanácté jsme v tom tichu, co najednou nastalo, začali hledat nějaké lidi, abychom neměly průser.

Ale inteligentnímu štěstí přeje, a my, myši, jsme kurevsky inteligentní.

Uprostřed hlubokých hvozdů, v nedostupné divočině, jsme přece jen našli člověka. No, člověka, byla to ženská.

Ale jaká ženská!

Ta ženská totiž měla jednu vychytávku. Měla vyšší IQ. Došlo jí, jak se věci mají, a proto utekla do divočiny, dokázala se postavit systému. Odmítla dotace, státní peníze, asexuálnost a prudérnost. Nepožadovala, aby jí kurýrní služba doručovala balíky až ke dveřím, jako to požadovaly jiné ženy a jiní lidé, nepoužívala zásadně kuchyňské roboty, a proto nezblbla.

Nezblbla a přežila.

To se ví, že nám spadl kámen ze srdce.

„Uděláme z ní novou pramáti Evu. Uměle ji oplodníme, děcka bude rodit hezky doma a taky kojit na veřejnosti, ať se delfíni z toho třeba poserou,“ věděly jsme, že průser je zažehnán.

A i tu blbou závěrečnou zprávu, abychom nemusely vracet prachy, jsme napsaly.

„Výsledek našeho experimentu s lidmi jasně ukazuje, že každý živočich, a tedy i člověk, potřebuje k životu nějakou tu nedokonalost. Člověk bez civilizace, dožívající se průměrně čtyřiceti let, člověk neustále, a v mnoha případech neúspěšně, bojující o své přežití, je bezesporu tvorem zdravým a životaschopným.

Avšak člověk dožívající se vysokého věku, živící se finančním poradenstvím, člověk bez přestání zveřejňující své fotky na facebooku, člověk stěžující si na to, že mu kurýrní služba nedoručuje balíky až rovnou ke dveřím, a především člověk používající kuchyňské roboty, je tvorem již naprosto zdegenerovaným, a proto neschopným přežitím,“ píše se mimo jiné v naší slavné zprávě, která se stala záhy druhým nejcitovanějším vědeckým článkem v celém vesmíru, hehe!

V textu jsou použity úryvky z knihy autorů Velký Tvrdý Marvin & Minnie Mouse: „Tunel na konci robota“ (2017)