Západní civilizace jde do kopru

Řekněte mi, prosím vás, jak někdo může napsat tak grandiózně hloupý článek? Asi jsem opravdu hlupák. Grandiózní!

            Bylo-nebylo jedno dítě.

            To dítě bylo geniální.

            A jak by taky nebylo?

            To dítě jeho matka, která občas měla potíže se shodou podmětu a přísudku, totiž kojila zásadně na veřejnosti.

            Vždy, když šel někdo kolem, rychle vytáhla své prsy a přiložila si k nim ono dítě.

            Kolemjdoucí se zastavovali a rozplývali nadšením: „To je ale geniální dítě! Jak nádherně pije! To se hned jen tak nevidí!“

            Jednou dokonce nějaký biskup, který šel kolem právě v pravé poledne, se obdivem z toho div nepomátl.

            „Madona! Madona s maličkým Ježíškem, géniem spásy a vykoupení, který přišel, aby sloužil a obětoval se, aby umýval nohy učedníkům!“ šeptal v oněmělém údivu, kleče před veřejně kojící matkou.

            „Takový velký chlapec a jak pěkně pije! To bude určitě génius!“ neztráceli lidé své nadšení z onoho dítěte, ani když povyrostlo, a bylo již školou povinné.

            Ba ani třídní učitelka, jinak pěkná svině, nešetřila chválou, když se ono dítě o každé přestávce přisálo se k prsu své matičky, jež proto za ním chodila do školy.

            „Kdyby všechny děti tak pěkně pily o přestávce mateřské mléko jako mladý P., nebyla by na naší škole vůbec žádná šikana. Ten mladý P., to bude jednou génius, po rodičích, je mu devět a už má všechno v malíčku,“ říkávala o geniálním dítěti ve sborovně tato třídní učitelka, jinak pěkná svině.

            Jak by potom to dítě mohlo nebýt geniální, když o sobě až do desátého roku svého věku, kdy jej matka konečně přestala kojit na veřejnosti, pořád slyšelo, že je geniální?

            Jenže geniální děti to nemají na světě lehké.

            Byl-nebyl jeden den.

            Toho dne přišlo naše geniální dítě ze školy.

            „Tak ukaž mi ty jedničky, cos dnes dostal!“ vyzvala ho jeho matka.

            Ale geniální dítě, místo toho, aby ukázalo všechny jedničky, které ten den dostalo, řeklo to, co říct muselo, neboť bylo geniální: „Já tě hejtuji, mámo!“

            Nebohá matka divže nezkameněla, neproměnila se v solný sloup, ohlednuvší se za sebe a spatřivší Sodomu v pekelných plamenech.

            „Co to říkáš? Vždyť já chci pro tebe to nejlepší!“ vydralo se nebohé máti z úst.

            „Lžeš!“ vykřiklo geniální dítě nenávistně.

            „Nelžu!“ vykřikla matka, sebravší v sobě všechnu sílu.

            „Lžeš!“ opáčilo dítě již klidným, o to však nenávistnějším hlasem a pokračovalo, „kdybys mne skutečně milovala, tak mne nepřivedeš do tohoto hnusného světa.

            Co je to za svět, v němž na ulicích vyjí jen sebevrazi?

            Ach, to jejich vytí! Kdo to má poslouchat?

            A když nevyjí na ulicích sebevrazi, tak na nich blahem chrochtají sexistická prasata!

            A když na nich nevyjí sebevrazi, ani nechrochtají sexistická prasata, tak se po nich procházejí sezdané single ženy s adoptovanými dětmi, které byly počaty těmi sexistickými prasaty za použití násilí.

            Čím mám být v tomto světě?

            Vyjícím sebevrahem?

            Sexistickým prasetem?

            Nebo ženou žijící s jinou ženou a vychovávající adoptované dítě?

            Kdybys mne milovala, tak bys mne nikdy nepřivedla do takového světa!

            Jak jsi mě mohla porodit, když jsi věděla, že jde západ do kopru?!“

            „Já to nevěděla, že jde západ do kopru! Nevěděla, věř mi to!“ zalomila nebohá matička rukama.

            „Zase lžeš! Neumíš nic jiného, než jen lhát,“ zkřivil se geniálnímu dítěti obličej, jak jen to šlo, takže o to víc vynikla jeho až nestvůrná genialita, „musela jsi to vědět!

            Copak nezrušila v témže roce, co jsi mne porodila doma jako nějaká Afghánka nebo Pákistánka, západní despocie festival s názvem Bravalla?

Konal se ve městě Norrkoping v jižním Švédsku a pořadatelé, respektive západní despocie ho zrušila proto, aby si neměl kdo stěžovat na znásilnění.

Takže násilníci byli náramně spokojení.

Tím, že se zrušil festival, se vyhnuli potrestání, ba dokonce si mohli spokojeně říct: ,Tak, zrušili festival, to znamená, že si odteď můžeme brát ženy na ulici za bílého dne a nikdo nás nepotrestá, stejně jako v tom seriálu –Raskenové-!‘

Když ten festival zrušili, musela jsi hned vědět, která bije, že jde západ do kopru, a přesto si mne přivedla na tento svět!“

„To se mýlíš! Strašlivě se mýlíš! Nemohla jsem nic vědět! V době, kdy ten festival tatíček-matička stát zrušil, jsi byl už na světě. Narodil ses koncem zimy, kdežto ten festival zrušili až v létě!“ bránila se nebohá matka, nepřestávajíc lomit rukama, „a pak taky, měla jsem české občanství, byla jsem za něj šťastná a doufala, že nám to vydrží, že u nás se festivaly rušit nebudou.“

„Lžeš“ Zase lžeš!“ opět vmetlo geniální dítě do tváře své matky již obligátní výčitku, nepřestávajíc ji mučit, „kdybys byla jen trochu inteligentní, musila jsi tušit, že není v co doufat, že tě ani české občanství neochrání před západní despocií, protože v té době existovalo přece už Ministerstvo pravdy.

Každému soudnému člověku muselo dojít nejpozději v té chvíli, když vzniklo Ministerstvo pravdy, že je konec, že jde západ do kopru!“

„Ne, to není pravda!“ zasténala matka, chytajíc se za hlavu, „když vzniklo Ministerstvo pravdy, byla jsem již těhotná, měla tě pod srdcem!“

Geniální dítě se však nedalo obalamutit.

„Tak jsi mě měla raději potratit!“ proneslo tu nejhorší věc, kterou mohlo pronést, „ano, měla jsi mě raději potratit, hned jak ses dozvěděla o existenci Ministerstva pravdy.

Ale jak jste mne mohli vůbec s tátou zplodit?

Vždyť v tu chvíli už dobré dva roky zuřily intervence ČNB a i tomu největšímu blbci muselo být jasné, že po nich zůstane spálená, totálně rozvrácená země.

Jak jste mne mohli zplodit, když se v tu chvíli kvůli neziskovkám takřka zastavila výstavba v Praze?

Copak jste vůbec nestudovali a nesledovali trendy?

Tolik signálů všude bylo, že jde západ do kopru, a vy jste mne přesto přivedli na svět!

Nebo tě snad táta znásilnil na Rock for People?

Ty ses opila, válela se na zemi, prsa venku, táta ti to udělal, a ty jsi to zpětně na druhý den vyhodnotila jako znásilnění?

Ale já vím, proč jsi mne přivedla na svět!

Přivedla jsi mne na svět, aby ses se mnou mohla převádět, abys mne mohla kojit na veřejnosti, ukazovat své prsy, aby ti všichni chválili tvé geniální dítě, které tak pěkně pije, a já pil opravdu pěkně, ale na mne, na mne jsi nepomyslela!

Říkáš, že je to pitomost na n-tou?

Kde žiješ, že si to myslíš, mámo!?

Já žiju v roce 2030 a popisuji realitu!“

Tak usvědčilo geniální dítě svou vlastní matku z lhaní.

Co k tomu dodat?

Bývaly doby, kdy jsme se báli východní despocie jako největšího zla na zeměkouli.

Kdo by byl býval řekl, že jednou budeme k východní despocii vzhlížet jako ke své spáse?

Tak teď ještě zaklepat na dřevo, aby nám ta naděje vydržela!