Západ nesmí ve vlastním zájmu ponížit Putina!

Ponížením Putina, jak k němu vyzývají váleční štváči a notoričtí rusofobové, se žádného míru na Ukrajině, natož zlevnění benzínu, skutečně nedosáhne 

            Lavrov rozhodně není hlupák, všiml jsem si toho už dřív. Tváří se tak, spí v botách, uši má špinavé, ale hlupák to není. I s koňmi to umí po dobrém. Někteří koně zbičují, nebo rovnou umlátí železnou tyčí, když je neposlechnou, když nechtějí tahat, ale Lavrov ne.

            Lavrov si stoupne před koně, hledí mu do očí a kůn přece jen poslechne.

            Lavrovův pohled má ďábelskou sílu!

            Pravda, i Lavrov krade. Tuhle jsem ho nachytal s kapsami naplněnými k prasknutí obilím. V pravých měl pšenici, v levých žito. Prý to tak dělá už od svých dvaceti let. V pravých kapsách má pšenici, v levých žito. Aby se mu to nepletlo. Jeho upřímnost byla tak odzbrojující, že jsem to nechal být.

            „Každý by se na jeho místě nepřiznal, že krade už od svých dvaceti let. Ale on se přizná! Ten je pěkně mazaný!“ pochopil jsem, jak je Lavrov mazaný.

            Dobře ví, že všichni od zloděje čekají, že bude zapírat, že se bude vykrucovat a tvrdit, že nic neukradl, že to obilí v kapsách je jeho vlastní. Ale když se takový zloděj sám přizná, omráčí tím všechny natolik, že si rázem získá jejich sympatie, a když je vám někdo sympatický, sotva ho necháte zmrskat všem pro výstrahu.

            Lavrov ovšem dobře ví, protože je mazaný, že jeho přiznání má náramný psychologický efekt.

            „Přiznal jsem se, ale když mne necháte zmrskat, tak se vám už nikdo nikdy nepřizná, že krade obilí jako já, protože si řekne: ,Copak jsem hlupák, abych se přiznával, že kradu obilí? Přiznám se, a zmrskají mne jako tuhle Lavrova! Ne, je lepší zapírat, pak mám přece jen nějakou naději, že mně nic nedokážou, že mě nezmrskají!‘“ říká svým plným a dobrovolným přiznáním Lavrov.

            A tak se hned přizná ke kdejaké zlodějně, aby nebyl zmrskán, darebák jeden moudrý!

            Lavrov v tom umí zkrátka chodit, i když má špinavé uši a dle všeho je na tom i s další hygienou všelijak.

Jenže hlavu má Lavrov dobrou a proto jsem na něho tuhle, zrovna když kydal hnůj, zavolal: „Hej, Lavrove, nechej ten hnůj hnojem a pojď si vypít čaj!“

„Jak si ráčíte přát, Vaše blahorodí!“ zapíchl Lavrov bez odporu vidle do hnoje a šel si se mnou vypít čaj.

„Poslouchej, Lavrove,“ řekl jsem mu, když už jsme seděli za jedním stolem jako rovný s rovným (dobře jsem si všiml, že Lavrov má zase plné kapsy kradeného obilí, ale o to teď nešlo), „chci se tě na něco zeptat.

Ty přece znáš Putina, Vladimira Vladimiroviče?“

„To se ví, že ho znám, Vaše blahorodí. Česával jsem mu jeho vlásky, když ještě neměl ani sedmdesát. Seděl mi na klíně, zrovna jako tuhle ten kocour,“ ukázal Lavrov na kocoura, který se mu uvelebil na klíně a dodal, „nosil jsem mu ořechy. Byly kradené, přiznávám, ale kdybyste viděl, jak se mu rozsvítily oči, když jsem mu ty ořechy dal!“

„A já, kde si mi pořád ztrácejí ořechy! To tys mi je kradl!“ zvolal jsem ohromeně.

„Ano, to já je kradl. Ale pro dobrou věc!“ ušklíbl se Lavrov, protože dobře věděl, že teď už ho nemůžu potrestat vůbec, protože kdybych ho teď nechal zmrskat, tak by už v nikdy nikdo neudělal nic pro dobrou věc, protože lidé by se jednoduše báli něco udělat pro nějakou dobrou věc, když by pak za to měli být zmrskáni.

„Ech, Lavrove, s tebou je každá práce marná,“ mávl jsem rukou nad ořechy a pokračoval, „tuhle mě napadla taková věc. Totiž napadlo mě, že bych Putina mohl ponížit. Nemám samozřejmě pro to žádný důvod, všechno je to jen můj zlý úmysl.

Ale není právě to, tento zlý úmysl, ten nejpádnější důvod, proto, abych ho skutečně ponížil?

Pravda, Putin mi nic neudělal. Dobře vím, jak hodný je to člověk, je mi dobře známo, že kníže Myškin je proti němu hotový Hitler.

Ale to raději bych ho ponížil!

Když ponížíš někoho zlého, nebo třeba někoho, kdo ti celý život ubližoval, nepřinese ti to zdaleka takové uspokojení, jako když ponížíš někoho hodného, nebo rovnou někoho, kdo je na tebe dobrý.

Rozuměj mi, Lavrove, proti Putinovi, jako takovému, nemám nic. Ale chci ho ponížit, protože vím, že mi to přinese náramné uspokojení. Kdyby na světě existoval hodnější a lepší člověk než Putin, tak bych si na Putina ani nevzpomněl.

Ale protože žádný hodnější a lepší člověk už na světě neexistuje, musím ponížit Putina.

Proto jsem si tě zavolal.

Řekni mi, Lavrove, ponížilo by Putina, kdybych ho povalil na zem a vymočil se mu do obličeje?

To by přece muselo ponížit každého!“

Podíval jsem se zvědavě na Lavrova.

Ten se tvářil velmi vážně. Usrkl si čaje, jednou, podruhé a potřetí, a pak řekl: „Říkáte, Vaše blahorodí, že byste Putina povalil na zem a vymočil se mu do obličeje?“
            „Ano, povalil bych ho na zem a vymočil se mu do obličeje, abych ho ponížil,“ přikývl jsem.

„To máte tak, Vaše blahorodí,“ řekl Lavrov a lišácky se pousmál, „v Japonsku byste tak jistě ponížil každého člověka, kdybyste se mu vymočil do obličeje. Ale u nás v Rusku tak neponížíte nikoho, natož Putina.

Močte si mu do obličeje, kolik chcete, přece jej neponížíte!

A hned vám řeknu proč!

Protože tady u nás v Rusku jsme už všichni natolik ponížení a uražení, že už nás dávno víc ponížit a urazit nejde!

Nevím o nikom v Rusku, kdo by nebyl uražený a ponížený!

A jak chcete ponížit někoho, kdo už ponížený je?

Močte si mu třeba do obličeje, ale ještě víc ponížit ho neponížíte!“

Lavrovova odpověď mě nepotěšila.

„Nu, budu si muset nechat zajít chuť. Ale když nemůžu ponížit Putina, tak nechám aspoň někoho zmrskat. Co kdybych nechal zmrskat tuhle Šojgua?

Ten prevít krade obilí stejně jako ty, ale nepřizná se!

Můžeš ho mlátit, kolik chceš, ale nepřizná se jako ty, drze zapírá!

Dám zmrskat Šojgua, když už nemůžu ponížit Putina, něco člověk přece dělat musí, aby docela nezgeneroval,“ povzdechl jsem a uhodil na Lavrova, „poslouchej, Lavrove, co vlastně děláš s tím kradeným obilím, zase ho máš plné kapsy!“

„Posílám jej do Afriky, Vaše blahorodí,“ odpověděl docela vážně Lavrov.

„To ti mám věřit, Lavrove? Ale víš co? Jdi do sýpky a naber si tam celý pytel, když to obilí posíláš do Afriky, hehe!“ zasmál jsem se Lavrovově ostrovtipu drobného zlodějíčka a dodal, „a pak mi ho přines, hodím ti to tvoje obilí do Afriky na svojí jachtě, ať nemusíš platit za dopravu, hehe!“

A Lavrov mi skutečně ten pytel mého obilí donesl, uši si nemyje, spí v botách, tváří se tak, ale hlupák není!