Žádný mariánský sloup nemá na Staroměstském náměstí co dělat

Prahu snad Panna Marie, matka boží, i když mizerně, před Švédy ochránila, ale děti před zneužíváním velebnými a důstojnými pány už ne. Za to jí máme stavět sloup?

            Jsem bůh a nic božího mi proto není cizí.

            Musím se však přiznat, že se cítím trochu trapně, když ženy prolomí tabu a začnou přede mnou docela otevřeně mluvit o své premenopauze. Mám totiž útlocitnou povahu a beru si ta jejich slova o všech těch jejich potížích jako obžalobu sebe sama.

            „Ale jak jinak jsem mohl stvořit ženu než právě takto, menstruující a spějící k premenopauze a následně menopauze samotné, když jsem měl k dispozici jen Adamovo žebro!?“ omlouvám sám sebe, protože opravdu nevím, ač vševědoucí, jak jinak jsem měl ženu, věčně krvácející, na rozdíl od mého jediného Syna, který pro spásu lidstva krvácel jen jednou, proboha živého, to jest mne samotného, stvořit?

            Ano, když ženy začnou na sociálních sítích otevřeně hovořit o své premenopauze, cítím se čímsi provinilý, ale kdo mně, bohu může dát rozhřešení, kdo ze mne sejme tuto vinu?

            Lidem odpouštět vinu dovedu, stejně jako je chránit od všeho zlého, ale kdo odpustí mě tu proklatou premenopauzu?

            Nebeská královna, Panna Marie, matka mého jediného syna, kterého jsem vlastnoručně zařízl, aby lidé mohli být spaseni a žít věčně, byla v tomto ohledu dlouho v pohodě. Nikdy mi nevyčetla ani slůvkem to věčné měsíční krvácení, chápala to pokorně jako svůj kříž, který nese a se kterým jí nikdo, natož já, macho, nepomůže.

            „Díky bohu, že aspoň ta drží zobák, vyvolená mezi všemi!“ děkoval jsem sám sobě za to, že Nebeská královna o těchto věcech otevřeně nemluví, že mne z nich neobviňuje a neposílá do horoucích pekel.

            Ale dnes se o tom Nebeská královna rozpovídala. Protože jsem všudypřítomný bůh, a ve svém království jsem všudypřítomný nejméně dvojnásob, neměl jsem se před těmi slovy, která byla mojí obžalobou, kam schovat.

            „Ty za to můžeš, ty!“ vinila mne Nebeská Královna z toho všeho, čím nutně prochází žena při premenopauze.

            „Prosím, nemuč mne a netýrej mne!

            Jinak to nešlo!

            Stvořil jsem ten nejlepší z možných světů, věř mi!“ prosil jsem Nebeskou královnu, aby mne netýrala.

            „Já ti dám nejlepší z možných světů, ty jeden maskulinní zmetku!

            Co ty víš o utrpení?

            Hovno!

            Rozumíš?

            Úplné hovno!“ mučila mne Nebeská královna dál nepříjemnou pravdou, protože o skutečném utrpení vím opravdu skutečné hovno.

            Ač jsem žadonil o milost sebevíc, byla Nebeská královna k neutišení.

            Zoufalý bůh dělá zoufalé věci a tak mne napadla ta věc s tím mariánským sloupem.

            „Nechám v Praze, na Staroměstském náměstí zase ztopořit mariánský sloup na tvoji počest, jako tenkrát v roce 1650 našeho letopočtu!

            Pamatuješ?

            To byly krásné časy!

            Pověřím tím nějakého geniálního sochaře, vnuknu mu nápad na jeho obnovení, to je pro mne hračka. Každý den se budou tvému sloupu klanět desetitisíce turistů všech možných ras, přísahám!“ snažil jsem se utěšit Nebeskou královnu.

            Páni, to jsem si dal!

            Po mých božích slovech proměnila se Nebeská královna v běsnící fúrii.

            „Tak ty, hajzle jeden boží, chceš na moji počest vztyčit falický symbol?

            Vy chlapi jste všichni stejní prasáci, myslíte jen na mrdání!

            Péra vám stojí od rána do večera, a je úplně jedno jestli jste ultraortodoxní židé, ultrakatolíci nebo muslimové!

            Zaklínáte se bohem, studujete svaté knihy, a přitom byste jenom mrdali!

            I pro ty tvoje slavné nadržené Židy s pejzy až po zem je žena, která menstruuje, nečistá a je nečistá jenom proto, že s ní nemůžou mrdat, prasata obřezená!

            Čím větší světec, tím větší prasák a nadrženec, jako ten Wojtyla!

            Nechápeš, blbče boží jeden, že falický sloup je pro mne totéž, co pro tvého jediného syna kříž?

            Když krvácel tvůj jediný syn, bylo to pro spásu lidstva, když jsem krvácela já každý měsíc, byla jsem nečistá!

            Chce se mi z tebe zvracet!

            Kdybys mě chtěl opravdu uctít, tak nenecháš ztopořit na staromáku další falus, ale necháš tam postavit věrnou kopii mé neposkvrněné mušličky v nadživotní velikosti, ta by byla symbolem mariánské úcty, ne nějaký pyj, to už tam můžeš rovnou nechat postavit minaret!“

            Slova Nebeské Královny se mne pochopitelně dotkla. Vždy jsem se považoval za něco víc, ale teď vyšlo najevo, že nejsem nic jiného než jen prasák, kterému věčně stojí. Boží hněv není žádná sranda a tak jsem se chystal Nebeskou Královnu zmlátit, aby přišla k rozumu, protože takové pojmy jako falický symbol, nebo minaret, do mého, to jest, božího království rozhodně nepatří.

            Už jsem jí chtěl uhodit do tváře, jak se patří, když v tom mě zadržel můj jediný Syn, tentokrát v podobě pražského jezulete.

            „Ser na to, Otče,“ řekl důrazně, drže mě v železném sevření, „je nedůstojné, abys mlátil nějakou bláznivou ženskou. Máti neví, co mluví, hormony jí docela zatemnily rozum, to víš, premenopauza. Navíc máti nikdy nepoznala chlapa, to taky udělalo svoje, je to prostě hysterka, musíš se s tím smířit.

            Musíš zatnout zuby a čekat, až to přejde. Jistě, potrvá to trochu déle než tři dny, po které jsem byl mrtvý.

            Ale co se dá dělat?

            Musíme být trpěliví, musíme brát na máti ohled.“

            „Ty ses jí vždycky zastával, měl jsi ji radši než mě,“ zasyčel jsem, protože synovo sevření bylo opravdu železné a zpupně dodal, „ale do blázince ji snad ještě zavřít můžu.“

            „To můžeš. Všechny ženské v premenopauze patří do blázince, je-li tam o ně odborné postaráno,“ přikývl Syn a pustil mně.

            Oddechl jsem si trojjedině.

            Jednak že Syn povolil své železné sevření, jednak že jsem mohl zavřít Nebeskou Královnu do blázince a jednak i proto, že aspoň v tomto ohledu nepadlo jablko daleko od stromu a můj jediný syn má na ženy v premenopauze stejný názor jako já, všemohoucí bůh.