Žádní disidenti, komunismus by padl sám!

Nemá smysl si nic nalhávat, ale je to tak. Komunismus by padl i sám, kdepak nějací disidenti blouznící o životě v pravdě

            Západ královsky platil disidenty, kteří si jezdili v drahých zahraničních autech, povětšinou mercedesech, nebo si nechali posílat do vězení instantní kakao a doutníky, jako například Havel, po kterém zůstala akorát tak spousta divadelních her, jež se ovšem inscenují jen z donucení.

            Ale komunisté by padli i bez disidentů, kteří si toliko váleli šunky v bytě u Němců a předstírali protistátní činnost, jen aby jim nevyschl zdroj příjmů valut ze západu, zatímco v Prognostickém ústavu už dávno věděli, která bije.

            „Tipoval bych, že ještě letos bude Havel prezidentem,“ řekl mi v létě osmdesátém devátém sám šéf Prognostického ústavu, když jsem tam zavítal, abych schoval před, toho letního dne obzvláště palčivým, Sluncem.

            „Havel?

            Ten podprůměrný dramatik?

            To snad nemyslíte vážně!

            Vždyť jeho Moc bezmocných odsoudili sami disidenti!“ zvolal jsem, jak si moc dobře pamatuji, překvapeně.

            „Musíme v celém prognosťáku vyměnit mucholapky, už jsou zase plné much, to už jsou letos třetí,“ povzdechl si šéf prognosťáku, a sundal si brýle, aby si mohl promnout oči, „vy jste myslel, že Dubček?

            Kdepak, ten je měkký jako tvaroh.

            Bude to Havel.“

            „A copak ten není taky jako tvaroh!?“ byl jsem pobouřen představou toho, kdo má být novým prezidentem.

            „ÚVé tak rozhodl. Bylo to těsné, ale je nutné respektovat demokratické rozhodnutí vedení strany.

            Chcete vědět, kdo se zdržel hlasování?“ zeptal se mne šéf Prognosťáku.

            „Kdo?

            To by mě zajímalo, kdo se mohl v tak zásadní věci zdržet hlasování?“ byl jsem zvědavý, kdo se zdržel hlasování.

            „Soudružka Kabrhelová, kdo jiný,“ pokrčil rameny šéf prognosťáku.

            „Zase ta Kabrhelka!

Už dávno jí měli vypakovat na západ.

            Jako Hutku!

            Tam by jí bylo líp a nám bez ní taky,“ odsoudil jsem soudružku Kabrhelovou za její oportunismus.

            „Snad, možná, kdoví,“ přikývl šéf prognosťáku a pokračoval, „kdyby to bylo čistě jen na disidentech, komunismus by nikdy nepadl. Jsou to oni, kterým nynější mrtvolný stav společnosti nejvíc vyhovuje, už jen kvůli západní apanáži. Strana, progresivní síly v ní, proto sama musela převzít iniciativu, jinak by se Havel prezidentem nikdy nestal.

            Naštěstí jsou ve straně soudruzi, kteří si uvědomují, jaké výhody jim přinese sametová demontáž nynějšího režimu, když se odehraje pod jejich taktovkou a podle jejich not.

            Pokud vám mohu dobře radit, určitě se nevyskytujte sedmnáctého listopadu večer na Národní třídě.“

            „Sedmnáctého listopadu na Národní třídě?

            A ještě k tomu večer?

            Co bych tam, proboha, dělal?“ podivil jsem se.

            „Jeden nikdy neví, co bude dělat za tři měsíce,“ odvětil šéf prognosťáku, ale to už se u nás zastavil jeden z jeho předních pracovníků.

            „Tady seš, já už tě hledal všude možně, i v Koruně jsem byl, jestli sis tam náhodou neodskočil na gáblík,“ spustil a pokračoval, „tak já už mám tu kuponóvku hotovou. Máš to v týdletý složce. Mělo by to v maximální možný míře respektovat zákonitosti kapitálovejch a finančních trhů, jak jsi chtěl.“

            Šéf prognosťáku si převzal složku a pochválil svého podřízeného: „To seš hodnej, Václave, hned se na to mrknu. Jo a ten článek, víš ten, do Technického magazínu, co jsi napsal Zemanovi, ten se ti moc poved.

Neboj se, prémie na konci roku budou, když budeš tím premiérem, až se rozpadne federace.

Už víš, jak by se mohlo jmenovat to lidový hnutí?“

„Mohlo by se jmenovat Občanský fórum,“ odpověděl pracovník.

„Jo, to by mohlo, to je pěkný,“ přikývl šéf prognosťáku a dodal, „na tos přišel sám?“

„Ne, kluk,“ skromně přiznal pracovník, dodávaje, „von studuje na vysoký. Na pajdáku.

Já si s tím furt lámal hlavu, ale von hned řek: ,Ať se to jmenuje Občanský fórum, táto.‘

Von má na tý správný názvy prostě buňky.“

„Chytré dítě,“ přikývl ředitel prognosťáku  a položil ruku na pracovníkovo rameno, „teď si dej na chvilku pohov, Václave. Ať se seš v listopadu čerstvej, to se moc nevyspíme.

Jo, a pozdravuj Livii.“

„Děkuji, vyřídím, už se ptala, co s tebou je, že ji dlouho nepozdravuješ, jestli nejseš uraženej, kvůli tomu, že svokor arizoval majetek slovenskejch Židů,“ rozloučil se pracovník a kamsi odkvačil.

„Tak to vidíte sám, že tady máme práce až nad hlavu a přitom každý říká: ,Prognostici, co ti tak asi celý dny dělaj?

Jenom se válej jak disidenti!‘

Ale zdání klame, milý pane!“ řekl mi ředitel prognosťáku v létě osmdesát devět.

Zdání pak skutečně klamalo, ale já dobře vím, že komunismus by padl i bez disidentů, těch prvotřídních ožralů a kurevníků.