Zachraňme Klausův testosteron

Z našeho politického a intelektuálního světa, a především z IVK, se jaksi vytrácí testosteron. Kdo ví, čím to? Snad skutečně oteplováním 

Je nás pět.

V naší obecně prospěšné společnosti, ergo neziskovce, sídlící v jednom moc krásném zámečku na jednom moc krásném místě.

Já, to jest Prakl, pak prof. Mamlaus, náš velký šéf, pak Vajgl, pak Peadr. Ivo Tetička, člen správní rady a Jindra Prejt.

Je, nás pět, ale někdy třeba taky šest, nebo sedm.

Každého rána, ještě než dáme hlavy dohromady a začneme smolit nové „Stanovisko ke dni IVK“, si všichni stoupneme k jednomu kýblu, rozepneme si poklopce a začneme všichni najednou do něho močit.

„Áááá, to je paráda, to je blaho! Jsme kluci jako buci,“ sténá nás všech pět, nebo někdy i šest, nebo sedm, blahem, nevýslovně hrdo na to, že jsme muži, chlapi.

Prof. Mamlaus přitom vždy volá na svoji osobní asistentku: „Pojďte se schválně podívat, Karolínko! To byste vy, ženy nikdy nedokázaly! Pět do jednoho!“

„Co vy, chlapi, všechno nedokážete?! My, ženy, musíme chránit váš testosteron, je to naše povinnost, kde bychom to jinde viděly!“ piští Karolínka vždy nadšením.

Ale před týdnem přišel prof. Mamlaus do práce, chodí jinak na sedm, kdy ještě normální lidi spí, až o půl osmé a navíc měl obě ruce v sádře.

Hned se kolem něho shlukneme, a vyzvídáme se, co se stalo.

„Chtěl jsem si dnes ráno vzít do práce růžovou košili, ale už jsem nenašel žádnou čistou, všechny byly špinavé,“ vykládá nám prof. Mamlaus a pak se mu tvář stáhne hněvem, „hned jsem věděl, kdo za to může.

,Zase ten Havel!’ praštil jsem oběma pěstmi do stolu a zlomil si zápěstí.“

„Zase ten Havel!“ praštili jsme všichni do stolu a taky si zlomili zápěstí.

A tak nám nezbývá než si každé ráno zavolat Karolínu, aby nám rozepnula poklopce a vyndala, však víte co.

„Mezi vámi, aby chlapa hledal lupou!“ směje se Karolína a pak vážně dodá, „z našeho světa se vytrácí testosteron, pomalu a nenávratně. A nejenže vytrácí! On je vytlačován.

Ale kým?“

Ale to už proud naši společné moči spokojeně crčí, tříští se o dno kbelíku.

Však počkej, až nám sundají sádry, to z nás budou zase chlapi, to z nás bude testosteron zase stříkat na všechny strany!

P.S.  Toto shrnutí debaty na při ranním společném močení je „autorským“ textem, nikdo z účastníků nebyl nucen se pod něj spolupodepsat. Přesto tvrdím, že jsem nepoužil ani jedno jediné slovo, které by při močení nezaznělo.