Zabíjení vánočního kapra je oběť Bohu

Vánoční kapři, již brzy zaplaví jejuch těla naše života, budeme je hladit po hřbetech, znalecky ohmatávat jejich ploutve, strkat jim prsty za skřele a hlavy do úst

Vracívám se teď domů velmi pozdě, často až po půlnoci, naštěstí však doma na mě nikdo nečeká, takže svým pozdním příchodem nemůžu nikoho vzbudit z jeho spánku, nemám žádného skutečně blízkého člověka, jak bych taky mohl?

Postávám teď celé dny u kádí s kapry, hledím do nich, nemohu svůj pohled odtrhnout od ryb, které v nich tráví své poslední hodiny na tomto světě. Pozoruji, jak je prodavači loví velkými podběráky, jak je dávají na váhu, jak je, na vroucí přání zákazníků, bezbolestně zabíjejí, protože málokdo si s sebou odnáší živou rybu v nejméně dvacetilitrové nádobě se sladkou podzemní vodou.

Stojím u kádí a hledím na kapry i dlouho poté, co se lidé rozejdou do svých mrazivých domovů, kde se choulí u České televize ve dvou či třech svetrech, dlouho poté, co prostranství kolem kádí osiří a jedinými lidmi široko daleko, jsou železnými tyčemi a paralyzéry ozbrojení hlídači, kteří se u kádí chystají strávit nadcházející noc.

Už si na mne zvykli, na moji tichou přítomnost. Není v našem městě zase tolik kádí, snad jen pět či šest, abych pokaždé mohl stát u takové, u které jsem ještě nestál. Ostatně i já sám mezi během jednoho jediného jednotlivými mezi káděmi často horečnatě přecházím. Nejsou zase od sebe tak vzdálené, aby mi k tomu nestačilo nanejvýš deset minut chůze, protože sdílené elektrokoloběžky v našem městě nejsou a i kdyby byly, nemám chytrý telefon, abych si mohl do něho nahrát potřebnou aplikaci, pohybuji se tedy po městě pěšky.

Hlídači si na mě zvykli, ostatně se dvěma či třemi se tak jako znám od vidění, to znamená, že jim připadám podvědomý. Na nic se mě zbytečně nevyptávají a já většinou mlčím, upřeně hledě do kádí na jejich živý obsah, jehož osud se zdá být s postupujícími dny nadobro zpečetěn.

Ale dnes, dnes jsem přece jen promluvil. Stalo se tak u kádě, u které postává, jak jsem si už dávno všiml, nejméně lidí. Ovšem, její poloha není výhodná, je příliš daleko od kostela, aby k sobě přilákala větší množství lidí, nehledě na to, že v jejím blízkém okolí se velmi špatně parkuje, což se musí nutně promítnout do tržeb.

Kapry tu povětšinou nakupují starší lidé, snad jen kvůli vzpomínkám, že tady nakupovali kapry už jako malé děti. Skutečně mladých lidí, nebo dokonce dětí, které se sem nemají kvůli špatnému parkování jak dostat, jsem mezi nakupujícími zahlédl opravdu jen mizivé procento, každý, tedy i letošní advent, tedy mohl být adventem, kdy tady tato káď stojí naposled a bylo by to vcelku pochopitelné.

A teď jsem u této kádě stál a ptal se hlídače, který kvůli tomu musel odvrátit svůj zrak od mobilu: „Můžu si, prosím vás, taky zabít kapra?“

Hlídač, jako by tuto moji otázku čekal, s naprostým klidem odpověděl: „Když si ho zaplatíte, proč ne?.“

„Zaplatím ho,“ podal jsem hlídači bankovku, která musela mnohonásobně převyšovat cenu kapra, takže ho hlídač nemusel ani vážit, ostatně neměl ani na čem, váha se, spolu s pokladnou, na noc odvážela.

„Tak kterého chcete. Se šupinami, nebo bez?“ vzal si hlídač velký podběrák.

„To jedno,“ řekl jsem tiše.

„Rozumím,“ řekl hlídač a vylovil prvního kapra, na kterého narazil, „tady je. A tady je sekáček. Dnes ho brousili, kapr nebude o ničem vědět.“

Ale mně se v tu chvíli strašlivě roztřásly ruce. Třásly se mi tak, že jsem v nich nedokázal ani udržet sekáček, který mi z nich vypadl a zvonivě narazil na dlažbu.

„Nedokážu to,“ hlesl jsem.

„Ještě jste nikdy nezabíjel rybu?“ ptal se s pochopením prodavačem.

„Zabíjel. Rybu jsem už jednou zabíjel. Ale je to už strašně dávno,“ hlesl jsem, otíraje si okoralé rty jazykem, „bylo mi tehdy snad nejvýše deset let. Pobývali jsme v nějakém egyptském městě, ne moc velkém, na jméno si už nevzpomenu. Bylo to krátce před mými narozeninami, zrovna jako teď.

Otčím se na jejich počest chystal zabít rybu. Byl to nilský sumeček, jehož toho dne vytáhl z řeky, která městem protékala, a dotáhl domů ještě živého.

,Aby kluk u toho taky něco měl, když má ty narozeniny,' vysvětlil matce.

A teď se ho chystal zabít.

Už měl v jedné ruce svou tesařskou sekerou a druhou držel rybu, která se ani moc nemrskala, zdála se být zcela smířená se svým osudem, kdo ví, snad to bylo pro ni i vysvobození.

Otčím už zvedl sekeru, když v tom se náhle otočil ke mně a prohlásil: ,Jsi-li Boží syn, zabij tu rybu!'

Otčím se sekerou v ruce vypadal hrozivě.

Obrátil jsem se na matku a ustrašeně na ni pohlédl.

,Udělej, o co tě tatínek prosí, buď mu k vůli. Stará se o tebe jako o vlastního. Zabij tu rybu, ať máme co večeřet,“ řekla matka a něžně mě pohladila po vlasech.

Matčino pohlazení do mě vlilo energii, a taky dosud nepoznanou chuť, chuť zabíjet.

Vzal jsem otcovu tesařskou sekerou, velkou a těžkou, vzal jsem ji do pravé ruky, jako dítě jsem byl velmi drobný, a levou rukou chytil rybu.

,Neser se s tím! Dokaž, že jsi boží syn, že si tě tvoje matka neuhnala s nějakým obejdou na mezi!' hecoval mne otčím.

Ovšem nebylo třeba, aby mě hecoval. Sám jsem toužil rybu zabít. Prudce jsem švihl pravou rukou a vší silou zaťal sekeru do ryby. Její hlava odpadla a z mrskajícího se těla vystříkla odporně studená krev.

,Je to boží syn! Je to boží syn!' tiskl mě otčím radostně k sobě, líbaje mě tak, že jsem záhy ztratil vědomí.

Od té doby jsem žádnou rybu nezabil.“

Hlídač pokýval hlavou a pak řekl: „Jestli jste ji dokázal zabít tehdy, dokážete ji zabít i teď. Chcete se napít? Už je kosa, zalézá pod nehty.“

Prodavač vytáhl z pod kabátu lahev pálenky, kterou mi nabídl.

„Ne, děkuji. Chci mít na to čistou hlavu. Abych si všechno pamatoval do posledního detailu, včetně svých pocitů,“ vysvětlil jsem mu.

„Taky možnost,“ přikývl hlídač a sehnul se pro sekáček, aby mi jej podal, „tady máte.“

Ruce se mi samy přestaly třást. Vzal jsem sekáček do pravé ruky, a pak svoji pravou ruku zvedl, levou rukou jsem si přidržel kapra. V této póze jsem setrval asi tři sekundy, během kterých kapr docela mechanicky otevíral svá ústa.

„Teď!“ vykřikl jsem a prudce švihl sekáčkem, kapří hlava odpadla a z těla vystříkla odporně studená krev, zrovna tak jako tenkrát, jen místo nilského sumečka jsem teď držel pěkného, asi tříkilogramového kapra, šupináče, který sebou ještě mrskal, ale to už byla jen pouhá setrvačnost, nic víc.