Z vyššího principu mravního je vystěhování klientů H-Systemu zcela v pořádku

To, že se nyní klienti H-Systemu nemusejí vystěhovat do třiceti dnů, jak rozhodl soud, je těžký direkt nejen principům právního státu, ale i vyššímu principu mravnímu

            Byl jsem se podívat v Horoměřicích.

            Včera v neděli, v den pracovního klidu.

Na ty domky.

Víte, které myslím. Možná si řeknete, že to bylo zbytečné vyhazování peněz, že vlak přece jen něco stojí a taky autobus. Ale já si musel udělat představu. Musel jsem to všechno vidět ve skutečnosti. Přesvědčit se, zda je čtvrť opravdu tak klidná, jak se říká a píše, vidět ty lidi.

Ano, hlavně jsem musel vidět ty lidi.

Je přece úplně něco jiného, když někoho vidíte jen v televizi, nebo o něm čtěte pouze v novinách, že zaplatil dvakrát za tentýž dům. A něco jiného je, když toho člověka potkáte, pohlédnete mu do tváře, prohodíte s ním pár slov.

„Nevystěhujeme se odtud! Ani za nic! Ať nás spoutají, vyvedou odtud v poutech jako Ratha, ale sami nepůjdeme!“ slyšel jsem od všech totéž.

Jistěže, maření výkonu úředního rozhodnutí je trestní čin. Mluvil jsem tedy s potencionálními zločinci, již své vlastní zájmy staví nad zájmy společnosti, neboť musí být vrcholným zájmem společnosti respektování zákonů, které jsou jejím tmelem, bez něhož by nastala totální anarchie.

Tito lidé byli svatě přesvědčeni o tom, že je nikdo nemůže vystěhovat, protože jsou uvyklí svým domovům, protože ony domy jsou jejich majetkem, protože přece za ně dvakrát zaplatili, jednou podvodníkovi, podruhé při jejich dokončení, ačkoliv každé vlastnictví garantuje stát, jeho zákony, kterým se oni právě hodlají vzepřít.

Pobyl jsem tam asi hodinu, obešel všechny domy, nahlédl do jejich dvorů a, dalo-li se, i do jejich oken, ne bez téhož zájmu, s jakým svobodní lidé nahlížejí do oken věznic, aby zahlédli ty, kteří jsou svobody zbaveni, protože nahlížení do cel má v sobě bezpochyby cosi dráždivého už jen pro tu představu, jaké by to bylo, kdyby obyvateli cel nebyli oni lidé, které takto zvědavě pozorujeme, ale my sami.

Nepředstavoval jsem si však sám sebe na místě oněch lidí, již mají být brzy vystěhováni ze svých domovů, protože to bylo docela zbytečné. Vždyť mohl jsem si docela tak dobře, ne-li mnohem lépe, představit sám sebe na místě Čechů, již utíkali v roce 1938 z pohraničí, nebo naopak Němců v roce 1945, kteří byli z téhož pohraničí odsunuti s dvěma kufry, či na místě rolníků rozkulačených po roce 1948.

            Když jsem vše obhlédl, už mne tam, v Horoměřicích, nic nedrželo a tak jsem se vrátil zase zpátky domů do své vsi o pěti stech duších, kde jsem domovem.

            Zpráva o mém návratu z Horoměřic se hned rozkřikla. Sousedé, zanechavší veškerých polních prací, včetně sklizně předčasně zralého ovoce, mne brzy obklopili, hořící zvědavostí jako věchet letošní slámy polité benzinem. Ani jsem se nestačil padnout na kolena a políbit půdu rodné mé vsi a zasypali mne spoustou otázek.

            Hned jsem pochopil, co chtějí sousedé vědět především a taky jim na to odpověděl.

            Sedící před místním naším kulturákem, postaveným v akci Z v časech tuhé normalizace na místě staré hospody, a ve stínu, bez jednoho roku staleté, nad pomyšlení košaté lípy Republiky, která byla dle legendy (zachycené i v obecní kornice) vysazena ve stejný den, kdy naše, asi dvacet kilometrů vzdálené, okresní město navštívil na koni sám Masaryk, řekl jsem jim, co si o tom myslím: „Z hlediska vyššího principu mravního, který musíme mít na zřeteli především, je vystěhování oněch lidí zcela v pořádku.

            Bylo přece řečeno: ,Nebát se a nekrást!’

            Členové bytového družstva Svatopluk se snad nebáli, ale za to zcela jistě pokradli.

            Pokradli, protože si přivlastnili, co jim nenáleželo.

            To, že někdo naletěl podvodníkovi, jej neospravedlňuje k tomu, aby se stal sám zlodějem, protože pak by byl nutně náš stát a náš národ z převážné své většiny jen státem a národem zlodějů.

            Copak může, například, každý člověk, jenž se ocitl v exekuci, přijít do obchodu, vzít si, co jej napadne, třeba i osobní auto, a nezaplatit s poukazem na to, že se ocitl v exekuci a je tedy bez prostředků, a proto jsme povinni s ním soucítit a všechno mu odpustit, tedy i placení toho, za co my ostatní platíme?

            Z hlediska vyššího principu mravního je to holý nesmysl, protože čím by pak bylo naše lpění na mravnosti, odpustili-li bychom takového nemravné jednání jen z čirého soucitu, kterého by se takoví lidé dovolávali toliko účelově, protože ona exekuce, v níž se ocitli, je bezpochyby důsledkem jednání zcela nemravného?

            Je-li, dejme tomu, nemravná lichva, pak je i nemravné brát si lichvářskou půjčku, protože tím jednáním podporujeme to, co je nemravné.

            Byl-li H-systém podvodem, pak byl i podvodem proto, že se našli lidé, kteří byli ochotni se tohoto podvodu účastnit.

A nechali-li se podvodně připravit o milión korun, pak stejně podvodně prohlásili za své domovy domy, ze kterých se nyní mají vystěhovat. A budou-li z těchto domů nyní vystěhovaní, nebude to nijak v rozporu s dobrými mravy, ale právě naopak, bude to nezbytně nutné proto, aby byly dobré mravy zachovány i pro příští generace.

K tomuto mínění musí dospět každý soudný člověk, který, jako já, navštíví Horoměřice a nahlédne do oken oněch proklatých domů, které neměly vůbec stát, ale stojí-li přece, pak to není chyba soudce, jenž vynáší rozsudek v duchu dobrých mravů, ale těch, co v nich dožívají své životy.“

Po mých slovech zvedla se vlna zcela spontánního souhlasu.

„Dobré mravy si vzít nedáme! Vystěhovat! Vystěhovat! Ať žije vyšší princip mravní!“ shodovali se do jednoho všichni u sudů pšeničného ležáků s pípou, které mezitím vyvalil a narazil starosta, neboť je před volbami.