Z novin čtu už jen Parlamentní listy, ani Lidovky ne

V Parlamentní listech si vždy parádně počtu. Ani jednou se mi nestalo, abych litoval, že jsem na ně kliknul

            Sotva se žena vrátila z práce, poručil jsem jí, ještě si ani nesedla, ničeho se nenapila, nic nepozřela, aby zatopila v lázeňských kamnech a ohřála mi vodu, dostal jsem totiž náramnou chuť na horkou koupel.

            „Taková horká koupel hned po ránu naladí člověka příjemně na celý den, i kdyby si pak třeba pustil Českou televizi,“ básnil jsem

            „Nech mne, prosím tě, odpočinout,“ prosila mne ale žena, celá se chvějíc vysílením, „celou noc jsem oka nezamhouřila.

A pak ta strašná cesta domů!

            Čtyři kilometry jsem šla od vlaku hlubokým sněhem, bořila se do něj až po kolena, muselo sněžit celou noc.“

            Ale já pro ni neměl ani trochu pochopení.

            „Starám se o děti, abys mohla chodit do práce i v zimě?

            Starám,“ odbyl jsem ji a znatelně zvýšil hlas, „snad nechceš, abych se ti staral o děti, a ještě si sám zatápěl v lázeňských kamnech, když se chci okoupat?“

            „Jenom se trochu prospím.

            Hodinku nebo dvě.

            A pak ti ráda v kamnech zatopím.

            Vydrž to, prosím, udělej mi to k vůli,“ žádala mne žena.

            „To známe!

            Hodinku nebo dvě si pospím!“ div jsem se nerozesmál, neboť jsem dobře věděl, že mi žena lže, „teď máme devět a ty budeš chrnět nejmíň do dvou, vždycky, když přijdeš z noční, chrníš nejmíň do dvou.

            Když si teď lehneš, tak už tě nevzbudím.

            To na mě nezkoušej.

            Nebo...!“

            „Co nebo!?“ vkradl se do hlasu ženy vzpurný, mne vždy spolehlivě dráždící tón, který mne byl schopen přivést k naprosté nepříčetnosti, kdy jsem nad sebou ztrácel jakoukoliv kontrolu.

            „Však ty dobře víš co!“ zakřičel jsem bez obav, protože děti jsem ráno odvedl, respektive odvezl na saních do lesní školky vzdálené cca 7 km, zpátky měly přijít samy, velké už jsou na to dost.

            Křik na ženu zaúčinkoval. Dobře věděla, že je to z mé strany poslední varování, že nedám obměkčit ani trochu jejími prosbami.

            „Kde jsou třísky?“ zeptala se, když se sklonila u lázeňských kamen.

            „Vidíš, to jsem ti zapomněl říct. Ještě musíš udělat třísky. A taky nanosit vodu do lázeňských kamen, já jsem se k tomu nějak nedostal. Chtěl jsem to všechno nachystat, ale nepodařilo se,“ řekl jsem omluvně a dodal, „já si zatím přečtu Parlamentní listy.“

            Zahloubal jsem se do Parlamentních listů, zatímco manželka vyšla ven, aby se za chvíli vrátila s hrstí smolnatých třísek. Ale teď ještě musela nanosit vodu. Vzala dvě plastová vedra a zase odešla ven na dvůr, aby se vzápětí ozvalo rytmické vrzání pumpy, kterou jsem jí nařídil na zimu důkladně obalit, aby nezamrzla, až přijdou mrazy, sama by na to nepřišla, myslí jen na práci.

            Pro vodu šla žena ven celkem čtyřikrát, zatímco já pořád četl Parlamentní listy, větu za větou, slovo za slovem, písmeno za písmenem. Konečně byla lázeňská kamna naplněna vodou až po okraj. Žena vzala Lidové noviny, roztrhala je, zmuchlala a vložila do kamen spolu s třískami. Pak vzala zápalky a celé to podpálila.

            Novinový papír se ihned vzňal a od něho chytily i třísky. Nic z toho jsem neviděl, čta pořád Parlamentní listy, to vše dělo se za mými zády a bez mého sebemenšího přispění. Teprve až praskot polínek, která žena do kamen následně přiložila, podle staré rodinné tradice topíme v lázeňských kamnech jen měkkým dřevem, mne přiměl, abych vstal.

            „Ech, tyto pravdivé informace, to je náramná věc, skrývá se v nich netušená moc, protože lidé, kteří znají pravdu, nemají z ničeho strach, vyjdou do ulic, než bys řekl švec,“ pravil jsem a položil ženě ruku na rameno, „jsi hodná, díky.

            Bez tebe bych byl poloviční.

            Ještě dones pár polen a pak už si jdi lehnout, ať se prospíš, nezapomeň, že večer jdeš zase do práce. Vodu už si napustím do kádě sám, já bych ty noční vůbec nedal. Zhroutil bych se po třech dnech.“

            „Bude to stačit, nebo mám ještě něco donést?“ zeptala se žena, když přinesla polena a složila je vedle lázeňských kamen.

            „Už nic nenos, bude to stačit,“ řekl jsem ženě, která tak mohla jít spát na pec.

            Já se vrátil k Parlamentním listům, od kterých jsem vstával jen, když bylo třeba přiložit. Za hodinu a něco ale už byla voda v lázeňských kamnech dokonale ohřátá. Přelil jsem horkou vodu do kádě a hezky se do ní naložil tak, že mi z ní vyčuhovala jen hlava. Venku za okny naší chalupy bylo neskutečně bílo, jako bychom snad ani nežili v dnešní složité době, ale v nějakém minulém století.