Z Havlova pohřbu si nepamatuju skoro nic

Vzpomínáte? Přesně před pěti lety? To bylo nářku a pláče. Ale někdo se už tehdy smál. A kdo se směje naposled, ten se směje nejlíp

            „Tak už je to dnes pět roků, co jsme se naposledy rozloučili s Havlem,“ řekl mi dnes pan Prkenný, když jsem ho ráno potkal u kádě s vánočními kapry, a hbitě zamáčkl slzu v oku, „kdyby to nebylo poslední rozloučení s Havlem, ale spartakiáda, tak bychom už stáli zase na značkách.

            Já cvičil na dvou spartakiádách. Napřed jako dítě s rodičem, a pak jako voják v bílých trenýrkách. Ale na Strahov jsem to nikdy nedotáhl. Strahov pro mne zůstal navždy zakletý. Já se furt motal jenom na okresní úrovni.

            No, a to jsem chtěl ještě říct, že kdyby to nebylo poslední rozloučení s Havlem, ale sjezd strany, tak už bychom zase nadšeně tleskali jeho závěrům a dávali si u jeho příležitosti odvážné socialistické závazky. Já už zažil i vysočanský sjezd, co ho pak anulovali, i když jsem byl ještě úplné prtě.

            Tak už je to dnes přesně pět let, co jsme Vaška pochovali.“

            „No, jo, letí to jak šílené. Ale od toho všechny ta jubilea, včetně půlkulatých jsou. Abychom si uvědomili, jak rychle to letí, že než se nadějeme, i my splyneme s přírodou, celým kosmem, neboť co je to kosmos, než jen příroda, i když to katolíci neradi slyší.

            Vzato kolem a kolem, už když se narodíme, tak to máme za pár, i kdybychom žili třeba sto let,“ přikývl jsem.

            „No jo, co člověk nadělá?

            Zajímalo by mne, co dělá teď asi Havlova duše?

            Podle katolického katechismu by měla úpět v očistci za všechny svoje hříchy, třeba za to, jak podváděl manželku.

            Já mu to vůbec nevyčítám, který ženatý chlap to nedělá?

Ale bůh je přísný soudce, málo platné.

            Tak to vidíte. Takový velký člověk ten Havel byl a stejně teď úpí v očistci stejně jako ten korejský Kim. Možná že jsou tam hned vedle sebe a nic si nezávidí, protože v pekle si není, co závidět, protože tam trpí všichni absolutně, co se týče muk, je v pekle komunismus.

            Anebo jsem to špatně pochopil, to co se píše, v katechismu a do očistce jdou jen katolické duše a ty ostatní jsou rovnou zatracené, protože jak nekatolík, může pochopit, že hřešil?

            Je to tam tak složitě napsané, čert aby se v tom vyznal.

            Ale proč potom tu smuteční duši celebroval Duka?“ ptal se pan Prkenný

            „Tož, to vám nepovím, jak to, myslím to s těmi dušemi, katolíci vlastně mají, a jestli má nějaký vliv na to, co s duší děje po smrti, to, že smuteční mši sloužil arcibiskup nebo ne.

            Ale mám pocit, že nelze ztotožňovat očistec s peklem. V očistci se očisťují duše od svých hříchů, což se sice neobejde bez bolesti, ale tyto duše mají pořád ještě šanci dostat se do božího království. Kdežto v pekle jsou už duše navždy zavržené a zatracené,“ pokrčil jsem rameny.

            Pan Prkenný se usmál: „A víte, co je zajímavé?

            Já si z Havlova pohřbu nepamatuju skoro nic!“

            „Co? To není možné!“ byl jsem překvapen tím, co mi pan Prkenný řekl.

            Ale ten se nepřestal usmívat: „Fakt, skoro nic!“

            „To já si z něho zase pamatuju úplně všechno. Ještě teď si vybavím každý detail Klausova obličeje. Stál jsem tady na náměstí a díval se na velkoplošnou obrazovku.

            Opravdu si skoro nic nepamatujete?“

            „Skoro nic! I to, že tu mši sloužil Duka, jsem se dozvěděl až pak!“ zvolal div ne triumfálně pan Prkenný a pokračoval, „to víte, že když se v tehdy v neděli rozkřiklo, že Havel, zemřel, že mě to vzalo, že jsem byl z toho jak opařený, vždyť nebyl ještě tak starý. Měl tolik, kolik má teď Klaus a za dva roky bude mít Zeman.

            ,To bude jen nějaká zednářská fáma!‘ napadlo mě v první sekundě.

            Ale byla to pravda.

            Já vám řeknu, že ze mě celý ten pracovní týden nic nebylo.

            Nejhorší bylo, že jsem nemohl jet do Prahy na všechny ty tryzny, protože jsem měl už vybranou všechnu dovolenou. A vzít neplacené volno, to jsem si před vánoci nemohl dovolit.

            Dodnes toho lituji, že jsem nešel za jeho rakví na Hradčany!

            To musel být magický zážitek, taková procházka!

            Kdy jindy by šel člověk po Praze takový kus pěšky!

            A taky se říká, že ta řeka aut, co v Praze furt teče, se před smutečním průvodem sama rozestupovala, jako moře před tím Židem, na to jméno si teď nevzpomenu, ale, co mým praotcem je Praotec Čech.

            Já měl volno až třiadvacátého. To už se v práci nedělalo. Ale zase jsem musel jít na kapra, zrovna jako dnes. Kde bych mohl jet do Prahy, i kdybych tisíckrát chtěl, a stejně by mě ani do katedrály nepustili.

            Ale naštěstí to dávali v televizi.

            Tak jsem hned ráno běžel koupit kapra, a s kaprem v síťovce jsem utíkal rovnou ke Lvovi, však už je to taky tři týdny, co ho nám zavřeli, kvůli EET.

U Lva bylo už plno lidí, všichni přilepení na televizi, i když to mělo začít až za půl hodiny. Smutek by se dal krájet. Tenkrát ještě nikdo nevěděl, co byl Havel zač, Klausovo odhalení havlismu mělo teprve přijít, ještě jsme neměli otevřené oči.

A to víte, že na smutek je nejlepší chlast. Člověka něco tíží, tak se napije, a hned je mu lehčeji. I když to, co ho tíží, příčina toho nezmizela, ale přece se jen na to už díváte jinak.

            Začal jsem paňákovat rumy, jako by byl rum živá voda, kterou stačí na Havla stříknout a říct: ,Vstaň a jdi!‘

            A on by vstal a šel, a zase bychom žili v pravdě, ne v tom hnusu, jako dnes.

            Ale trochu jsem to přehnal, to z toho převelikého smutku, co mne svíral jako čedič.

            Když to začalo, sotva jsem stál na nohou, tak jsem se stihl za té půlhodiny ztřískat.

            A tak si z Havlova pohřbu pamatuju, je přílet Camerona.

            Velké dopravní letadlo, co před hoďkou a něco vyletělo z Londýna jako by to byl linkový autobus, co s ním jezdí školáci ráno do školy, majestátně klesá na přistávací dráhu v Ruzyni. Podvozek se mu vysunuje, pneumatiky se dotýkají betonu, a přitom se opotřebovávají, přistání je měkké a hladké.

            Letadlo roluje k terminálu, až se zastaví. Z toho obrovského stroje, jak jsem byl nalitý, tak se mi to letadlo zdálo strašně velké, i když to samozřejmě nebyl One Air Force, vystupuje takový prťavý človíček, co se v něm vezl, jak jsem byl nalitý, tak se mi ten Cameron zdál strašně prťavý.

            A to je všechno. Víc si z toho prostě nepamatuji.

            Ani to, jak Cameron, slezl po schodech dolů, ani Abrháma, jak recitoval, ani Duku, jak vykuřoval katedrálu, ba dokonce ani vdovu s dcerou si nepamatuju!

            Co vám budu vykládat.

            Když jsem probral, už se smrákalo, vždyť byly skoro čtyři hodiny a v televizi už dávno běžela nějaká pohádka.

            „Kapr! Do prdele!“ vzpomněl jsem si na to, že jsem ke Lvovi přišel s kaprem.

            Ale igelitka s kaprem, kterou jsem si pověsil na židli, je prázdná, kapr v ní není, asi vyskočil.

            Zvednu se, balanc, mám to, se ví, mizerný, tak si radši kleknu a začnu hledat kapra.

            „Jestli hledáš toho kapra, tak jsem ho dala do kýblu s vodou, “ řekne mi Jaruška, co U lva před pěti lety dělala výčepní.

            Spadl mi kámen ze srdce.

            Havel pryč, kapr taky pryč, to už by bylo na jedny vánoce příliš.

            Dal jsem si ještě jednoho malého ruma, vzal kapra a šel domů. Venku byl shon, všude plno vánočních světel, do toho koledy. Řeknu vám, že jsem si jednu chvíli myslel, že se mi to všechno jen zdálo, že to není pravda, že Havel neumřel, že jsme ho nepohřbili, dokonce že ani týden před tím ho ještě navštívil dalalajlama...“

            Zatímco mi to pan Prkenný vyprávěl, předběhlo nás dobře pět lidí.

            Ale kaprů bylo dost, ne jak za komunistů.

            „Dejte mi nějakého většího, bez šupin. Jo, a taky mi ho zabijte,“ řekl jsem prodavači v převleku vodníka, který se hbitě chopil podběráku a začal s ním hbitě rejdit v kádi plné pořád ještě živých kaprů.