Vzkříšení Ježíše z polomrtvých, historický fakt či čirá fikce?

Mnozí tvrdí, že otázka, zda Ježíš vstal či nevstal z mrtvých, je jednoduše něco, čemu člověk buď věří, nebo nevěří. No fakta sú v tejto veci naozaj nemilosrdná

            Cestujíce do města J., notně jsme si přivstali ze strachu, že nedorazíme na letiště včas, uvíznuvší v nějaké obludné každodenní dopravní zácpě. Nás strach ukázal se ovšem lichý. Ulice byly jako zázrakem prázdné, jako po vymření, nikde žádné auto, jen cyklisté a pološílení chodci připomínali hmyz, jenž se začne hemžit pod nadzdvihnutým kamenem.

            Bez problémů a jakéhokoliv zdržení dovezla nás muslimská řidička Uberu, žena na mateřské, přivydělávající si tímto způsobem, na letiště, kde jsme se takto předčasně ocitli dobré tři hodiny před odletem našeho letadla.

Nezbylo nám tedy, než se uchýlit do VIP salónku a tam, pokud možno, co nejméně bolestivě, strávit čas zbývající od odletu našeho letadla, které snad ještě ani nezačalo plnit své nádrže tím nejkvalitnějším leteckým petrolejem, jehož spalováním dostává se do zemské atmosféry oxid uhličitý.

Ve VIP salonku bylo jen pár, vcelku inteligentně vyhlížejících lidí a s nimi i jeden bohočlověk.

Právě on, spatřiv nás, zvolal: „Ejhle, lidé!“

Bylo vidět, že jsme vyrušili již přítomné lidi a bohočlověka ze zajímavé debaty.

Ale jeden z přítomných lidí, běloch, muž s perfektní muskulaturou, nás srdečně vítal.

„Jen pojďte dál, nebojte! Máte přece uši, abyste mohli slyšet! Zrovna se tuhle s bohočlověkem bavíme o faktech, je to fakt zajímavé!

Posaďte se co nejblíže, ať dobře slyšíte, stojí to opravdu za to!“ sděloval nám, snaživě nám přisouvaje křesla, co nejblíže k bohočlověku, který ze všech přítomných jediný stál.

„Děkujeme, rádi si to poslechneme,“ poděkovali jsme mu, zatímco on nám brebentivě vysvětloval, „představte si, jakou má bohočlověk smůlu, je tady na letišti už tři dny!

Chce se stůj, co stůj dostat do Německa. Ale uvízl zde, v srdci temnoty, protože nemá v pořádku doklady!

Jeden by řekl bohočlověk, toho všude pustí, ale jak vidno, všichni jsme si před zákony rovni!“

Bohočlověk, slyše ta slova, mírně se usmál: „Ano, jsem tady už třetí den. Mám už dávno propadlý cestovní pas. A taky některé moje biometrické znaky neodpovídají tomu, co je zachyceno na turínském plátně.

Příslušné úřady si zřejmě myslí, že se jen vydávám za Spasitele, vtělené Slovo, abych se pod falešnou identitou dostal do Německa. Řeší se to, ale pořád se to ještě nevyřešilo natolik, aby mne mohli pustit přes hranice.“

„Hotová humanitární katastrofa! A to si představte, že bohočlověk přešel pěšky poušť za čtyřicet dní a teď už čučí třetí den tady na letišti, jen kvůli tomu, že se zpřísnily migrační zákony!“ div si neodplivl běloch s vyvinutou muskulaturou.

Vycítili jsme, že máme skvělou příležitost zapojit se do rozhovoru a proto jsme řekli: „Tři dny na letišti ve VIP salonku, to je jako tři dny v hrobě.“

Bohočlověk se po našich slovech opět usmál.

„Nebyl jsem v hrobě tři dny,“ řekl tak tiše, jako by se styděl, že musí s námi nesouhlasit.

„Jak to, že ne? Všude se přece říká, že jste byl v hrobě tři dny,“ opáčili jsme.

„To sotva, aspoň pokud se máme držet holých faktů,“ řekl snad ještě tišeji, plaše klopě oči, trápící se tím, že nás musí obtěžovat fakty, „podle faktů jsem v hrobě ležel maximálně jeden a půl dne. V pátek k večeru jsem vydechl naposled a v neděli brzy ráno byl již můj hrob prázdný. Mezi tím nemohlo uběhnout víc jak třicet šest hodin.

Taková jsou fakta!“

„Neříkal jsem to! Jen si to poslechněte! Ta fakta jsou opravdu zajímavá!“ plácl nás do kolen bílý muž s muskulaturou, obraceje se na bohočlověka, „mohl byste, prosím, shrnout ještě jednou všechna fakta o sobě?

Nevadí, že už jsme to slyšeli, rádi si poslechneme znovu. Před námi se stydět nemusíte, fakta jsou přeci fakta, vy za to nemůžete, že jsou, jaká jsou.“

Bohočlověk naštěstí prosbě vyhověl, dokonce i jeho hlas nebyl už tak tichý, když se pustil do shrnutí faktů: „Byl jsem tedy v hrobě maximálně třicet šest hodin, vůbec ne tři dny. Faktem ovšem zůstává, že po celou dobu těchto třiceti šesti hodin, nebo takřka po celou dobu, zůstal můj hrob bez dozoru.

Mohl jsem tedy klidně vstát z mrtvých, to jest odvalit kámen ze svého hrobu a tento dokonale vyprázdnit, již třeba v sobotu ráno.

Ale je tento můj prázdný hrob, tak jak byl nalezen v neděli ráno, rozhodujícím důkazem mého zmrtvýchvstání?

Fakta, kterých se musíme chtě nechtě držet, však jasně hovoří, že k žádnému zmrtvýchvstání nedošlo a ani dojít nemohlo.

Podle faktů jsem, krom jiného, vtělené Slovo. Existoval-li jsem před svým vtělením do lidského těla, nepřestal jsem tedy existovat ani poté, co jsem toto tělo opustil.

Je pošetilé nazývat odhození tělesné schránky smrtí.

Taková jsou prostě fakta!

Uvažme, na základě holých faktů, že jsem existoval celou věčnost před tímto svým vtělením.

Měl bych se ovšem nazývat mrtvým jen proto, že jsem jako Slovo neměl fyzickou, to jest hmotnou podobu?

A měl bych se nazývat mrtvým jen proto, že tělo, do něhož jsem se vtělil, přestalo být živým?

Kdybych skutečně na kříži zemřel, bylo by to vítězství hmoty nad duchem, protože duch by pro svou existenci potřeboval hmotu.

Ne, já vůbec na kříži nezemřel.

Proto ostatně mluví i druhý fakt, totiž, že duše je nesmrtelná.

Aby nastala skutečná smrt, musí být zahubena duše, nikoliv tělo!

Z jakýchsi záhadných, pro mě zcela nepochopitelných důvodů, je prázdný hrob považován za důkaz mého zmrtvýchvstání, ačkoliv jsem jediný okamžik nebyl mrtvý. Všechna fakta ukazují, že návrat do fyzického těla, není, a ani nemůže být zmrtvýchvstáním, ba dokonce, že je jeho pravým opakem.

Tomu nasvědčuje i další fakt.

Totiž nezapomínejme, co jsem řekl zločinci, jenž byl ukřižován po mé pravé (nebo levé, už si přesně nevzpomínám) ruce. Řekl jsem mu, že ještě dnes bude i se mnou v království mého otce.

Kdybych byl mrtvý, muselo by být království mého otce královstvím mrtvých, což je ovšem v přísném rozporu s křesťanskou věroukou.

A když jsem už byl v království svého Otce, což je nevyvratitelný fakt, proč bych se pak měl vracet do svého lidského těla, to jest snižovat se na úroveň opice, byl jsem opět bohem?

K tomu bych neměl nejmenší důvod, opět se šťastně shledavší se svým Otcem. Návrat Slova, tedy mne, do tělesné schránky byl by nepopiratelnou degresí, krokem zpět, zázrakem ve zcela negativním smyslu.

Je tedy zcela nesmyslné, na základě těchto faktů, dávat tomuto mému zmrtvýchvstání význam, který nemá, totiž, že jsem tímto zmrtvýchvstáním spasil lidstvo.

Není důvod věřit tomu, že by můj návrat do lidského těla mohl kohokoliv spasit, jestliže právě opuštění tohoto těla bylo nezbytným předpokladem pro šťastné shledání s mým Otcem.

Ale byl jsem to skutečně já, kdo vstal z mrtvých?

Uvažme jen, že mne po mém zmrtvýchvstání zprvu nepoznali ani ti, kteří se mnou nepřetržitě trávili tři roky, kteří si do posledního písmenka pamatovali všechna má slova.

Musel jsem jim připomenout, kdo jsem, upamatovat je na sebe, vyvolat v nich svůj obraz.

Ale kdy jindy by měli ve mně poznat Spasitele, než ve chvíli, kdy jsem vstal z mrtvých a tak, dle jejich, byť mylného názoru, zvítězil nad smrtí?

Mé zmrtvýchvstání by bylo prvotřídní senzací, protože přese všechno jsem nebyl tak bezvýznamný, nezapomeňme, že jsem uzdravoval nemocné, kteří se za mnou táhly v zástupech, a křísil mrtvé.

Nikdo, kdybych skutečně vstal z mrtvých, by již nemohl pochybovat o tom, že jsem, kdo jsem. Spása člověka už by nebyla otázkou naivní víry, ale holou skutečností, protože už by o mém zmrtvýchvstání nešlo pochybovat.

Proč jsem tedy nechodil po Jeruzalémě a nehlásal: ,Hleďte, lidi drazí, farizejové mne ukřižovali, ale já vstal z mrtvých! Smrt je poražena, budete žít věčně!’

Neudělal jsem to z čisté škodolibosti, nebo jen proto, že ten, kdo vstal z mrtvých, jsem nebyl jednoduše já, vtělené Slovo?

Ostatně stejně tak se můžeme zeptat, proč jsem, ještě před svým ukřižováním, neuzdravil jednou pro vždy všechny nemocné a nevzkřísil všechny mrtvé, bylo-li to nesporně v mé moci?

Navíc, kdybych tak učinil, zvítězil bych nad smrtí už před svým ukřižováním, nikdo by nemusel čekat na své vzkříšení do soudného dne.

A pak je zde ještě jeden fakt.

Moje na nanebevstoupení.

Uvažme, že jsem se po svém ukřižování ocitl u svého Otce. Pak jsem se ovšem vrátil do svého hmotného těla, abych padesát dnů na to vstoupil na nebe, ovšemže ve smyslu docela materiálním. Prostě jsem se vznesl do vzduchu, ačkoliv jsem předtím mnohokráte tvrdil, že království mého Otce není z toho světa, to jest, není tímto vesmírem.

Pojem nebe nemůžeme ztotožňovat se stratosférou či vesmírem, nechceme-li být materialisty.

Nebo jsem snad putoval ve svém rouchu vesmírem, jeho mrazivým prostorem?

Jenže takové nebe není ráj, nebo aspoň ne ráj, jak si jej malují lidé.

Země, planeta, na níž žijí, je v tomto kosmu, do kterého jsem se vydal, docela bezvýznamnou planetou, na které po nekonečně krátkou dobou existoval život, který se považoval za inteligentní.

Ale kdo si to z těch, kteří ve mne věří na základě těchto holých faktů, přizná, kdo se nebude obelhávat vírou ve mně, tím, že mu tato víra, zajistí život věčný?

Ale taková jsou fakta, fakta vyplývající z evangelia, a přesto jsou ti, kteří o sobě tvrdí, že ve mně věří, k těmto faktům docela hluší a slepí.“

Proti faktům vysloveným bohočlověkem se nadalo nic namítat.

„Neříkal jsem to, že on je skutečně syn boží!“ jásal běloch s dokonalou muskulaturou.

Ale v tom vešli do VIP salonku dva muži v civilu a vyzvali bohočlověka, aby šel někam s nimi.

Ten uposlechl a do našeho odletu se již nevrátil.

Už v letadle, jež nás přepravovalo do J., nás ovšem něco napadlo.

Totiž, že Ježíš, evangelijní Syn boží, nebyl Kristus, ale Satan, který byl za svou generační revoltu vůči Otci za trest vtělen do lidského těla, to jest vyhoštěn ze sféry božské do sféry lidské. Ale nebyl by to Satan, rebel bez příčiny, aby se nevzepřel i tomu trestu a nechal se ukřižovat, a pokusil se tak vrátit do království svého Otce pomocí násilí.

Ale i tento jeho pokus byl potrestán a tak se Satan ani ne za dva dny ocitl zase v lidském těle. Ovšem jako každý inteligent musel mezi lidskými primitivy trpět, a to bylo jeho skutečné utrpení, a tak raději po padesáti dnech vystartoval do kosmu, v naději, že najde červí díru, kterou se přece jen dostane do království svého Otce, aby jej svrhl z trůnu a ujal se konečně vlády.

Že tomu tak skutečně bylo a je ostatně dokazují i, nade všechnu pochybnost, fakta z evangelií, fakta, která nejde vyvrátit.

A jak jsme tak nad tím dumali, ani jsme si nevšimli, jak nám uběhla cesta.

„To už je J.? To přece není možné, aby to už bylo J.!“ divili jsme se náramně, když se pod námi zničehonic, ve skutečnosti však po několika hodinách klidného a pokojného letu, objevilo město J., cíl naší cesty.