Vzdělání soukromé, nebo veřejné? Polemika s p. L. Jaklem, zaměstnancem IVK

Pan L. Jakl, opsal, zdá se, konečně svůj bludný kruh, když požaduje ve svém článku, zveřejněném v časopise To, takové uspořádání základního školství, jaké známe např. z nacistického Německa nebo z CCCP...

Láďa sice chodil do škol, nebo se aspoň o to pokoušel, a to natolik úspěšně, že absolvoval i, za normalizační idyly prominentní a silně tlačenkovou fakultu žurnalistiky (tehdy ovšem nebyli ještě novináři taková liberální žumpa jako dnes, kdy novinářskou čest zachraňuji jen novináři z časopisu TO).

Ale málo platné, nejvíc se toho Láďa nenaučil v žádných školách, ale nejvíc se toho naučil od prof. Václava K.

A protože šlo o vzdělání ryze soukromé, Láďa si za něho velmi, ale opravdu velmi rád zaplatil.

Když byl na Hradě, dával každý měsíc jednu polovinu svého skromného platu na své celoživotní úspory a druhou půlku nosil v igelitce prof. Václavu K. se slovy: „Kdybyste se nezlobil, pane profesore, nesu vám nějaké švestičky ze svojí zahrádky!“

To se ví, že prof. K. takové švestičky v použitých moudrých tisícikorunách náramně chutnaly.

Však taky Láďaovi vždy slušně poděkoval: „Děkuji vám, Láďo, to bude mít Livie radost, koupí si za to hrábě na chalupu, aby měla čím hrabat popadané listí!“

A když se pak Láďa přesunul z Hradu do Institutu Václava K., platil si to svý soukromý vzdělání dál, teď už ovšem ne ze svého platu, ale už jen ze svých úspor.

„Přece si od vás, pane profesore nebudu brát peníze, když byste mě teď měl platit ze svýho, a ne za státního. Takový příživnickej darebák nejsem, abych chtěl po vás nějaký peníze, když už nás neživí erár!“ odmítl Láďa kategoricky pobírat v Institutu Václava K. jakýkoliv plat a tak mu vzdělávání v IVK zlikvidovalo čtyři pětiny jeho celoživotních úspor, včetně důchodu, o který ho ovšem už stačila i okrást Fialova vláda (přičemž zbylou pětinu úspor mu sežrala inflace).

Ale naštěstí, díky prof. Klausovi, Láďa dobře ví, že takové vysokoškolské vzdělání, protože je Václav K. profesorem, je statkem soukromým, že je to investice do vlastního kapitálu na trhu práce, a tak každý měsíc nějak schrastí, většinou sběrem prázdných pivních lahví, peníze a donese je prof. V. Klausovi, aby mohl i nadále věrně zůstat v jeho v službách a tak se vzdělávat.

„Tady vám, pane profesore, kdybyste se neurazil, nesu nějaké švestičky ze svý pivní zahrádky!“ dává tak i dnes, stejně jako kdysi, L. Láďa panu profesorovi bakšiš v igelitce za to, že se může u něj zvyšovat svoji konkurenceschopnost.

A pan profesor, má, to se ví, náramnou radost.

Usmívá se, hladí Láďu po hlavě a pochvalně mu říká: „To děláte, dobře, že investujete do svýho vzdělání, Láďo. Až má každej vzdělanější člověk konkureční výhodu, ale za svý! Já si za ten svůj profesorskej titul musel taky pořádně zaplatit, jinak by mi ho nedali, protože jakej já jsem profesor?“

To vždy řekne prof. Václav K. Láďovi, a protože je Láďa vzorný žák, běhá pak po Praze, rozhazuje rukama a vykřikuje: „Vysokoškolský vzdělání je statkem soukromým, je to investice do vlastního kapitálu na trhu práce. Ať má vzdělanější konkurenční výhodu, ale za svý!“

A nám nezbývá, než s ním souhlasit, protože řešením opravdu není problém obcházet přes jiné struktury, ale jít té rybě po její smradlavé hlavě…