Výstřely chtěné i nechtěné v Institutu Václava Klauna

Opravdu netuším, proč musejí malé děti v Institutu Václava Klauna být ohrožovány ostře nabitou zbraní  

Institut Václava Klauna byl pohroužen do nábožného ticha.

Prof. Václav Klaun chvíli předtím ze sebe jako bezedný vulkán vychrlil další své epochální myšlenky. Kdo měl v hlavě jen trochu rozumu, přečítal si nyní tyto myšlenky, jež byly přibity samotným Václavem Klausem na vrata jeho ústavu na archu tak velkém, že tento arch nejenže zakryl celá vrata, ale na mnoha místech i dokonce přečníval, hustě popsaný novými, zcela převratnými počiny Václava Klauna na poli myslitelském.

A jak tak všichni natahují hlavy, aby jim neunikla ani jediná myšlenka prof. Václava Klauna, ozve se výstřel. Ne, že by v Institutu Václava Klauna pracovali strašpytlové, je tam plno bojem za svobodu zocelených bojovníků, ale ten výstřel padl tak blízko, že všichni, včetně Macinky, padli úlekem do mdlob.

Jediný, kdo nepadl do mdlob, je Jakl.

„Probůh, vždyť ten výstřel se ozval z pracovny pana profesora!“ uvědomí si Jakl a jako smyslů zbavený vypije pivo a pak se rozběhne rovnou do pracovny Václava Klauna.

Svou tvrdou palicí rozrazí dveře a co nevidí?!

Na stole před prof. Václavem Klaunem leží pistole!

„Ono to vystřelilo. Samo,“ vysvětluje Jaklovi prof. Václav Klaun.

„Nedotýkejte se toho!“ vykřikne Jakl, tygřím skokem přiskočí ke stolu a opět svou tvrdou palicí shodí pistoli na zem, takže už nehrozí, že by prof. Václav Klaun na pistoli sáhl a ona by zase úplně sama vystřelila.

„Našel jsem ji u sebe doma v posteli. Livia ji měla pod polštářem. Asi je tchánova. Víte, tchán byl za války gardista a určitě měl u sebe pistoli. Tak jsem ji vzal k nám do Institutu, abych mohl bojovat za radikální rozpočtovou restrikci. Ale ona sama vystřelila, já s tím vůbec neumím zacházet,“ přiznává se prof. Václav Klaun.

„Počkat, jak to, že s tím neumíte zacházet?“ zarazí se Jakl a upraví si vlasy, které mu při skoku spadly do čela, „osvobodil jste přece při pražském povstání Prahu ještě před příjezdem Rudé armády.“

„Ano, osvobodil, ale bez jediného výstřelu,“ přikývne prof. Václav Klaun a pokračuje, „byl jsem tehdy toho přesvědčení, že výstřely za dané situace mohou být sotva cestou k mírou. Tak jsem promluvil s německými veliteli a oni taky uznali, že kdybych na ně střílel, a já na ně střílet mohl, tak by to nejspíš vedlo k eskalaci konfliktu.

A tak ze samého vděku, že jsem neeskaloval konflikt, sami odešli z Prahy, kterou jsem tím pádem osvobodil bez jediného výstřelu.

Víte, já vám něco řeknu, Ladislave.

Já nejsem Havel, který by nejraději všechno rozbombardoval. Jistě mi dobře rozumíte, co tím chci říct, zkrátka chci říct, že nejsem masový vrah jako Havel.

Prostě výstřely k míru nevedou, musí se jednat!

Střílí se přece i na Ukrajině. Zprávy o tom jsou dost zamlžené a rozporné. Vypadá to, že tam působí putinovská ruská armáda, i když jistě to samozřejmě říct nemůžu. Ale co říct můžu jistě, je to, že opravdu, ale opravdu nevím, jestli zrovna tohle je cesta ke světovému míru, ale trochu z toho mrazí. Už kvůli tomu, že neonacistický vládnoucí režim na Ukrajině může získat veřejnou podporu pro opatření, která by jinak narazila na odpor.

Víte, co Ladislave?

Běžte tam, a mluvte s ukrajinským režimem. Mluvte s ním a vysvětlete těm lidem, že když budou střílet na ruskou armádu, tak tím budou jen eskalovat konflikt. Ukažte jim, jako já jsem v roce 1945 ukázal Němcům, že výstřely k míru nevedou.

Jděte tam, Ladislave, moc vám prosím! Jděte a mluvte s kyjevskou fašistickou juntou! Mluvte, jinak bude dětem v mateřské školce hrozit něco podstatně horšího než jeden výstřel mě, starého nešiky.“

Prof. Václav Klaun domluví a Jakl hrdě prohlásí: „Jdu! Jdu a budu mluvit s kyjevskou fašistickou juntou! Přesvědčím ji, že výstřely k míru rozhodně nevedou!“

Jakl vyrazí, už je ve dveřích, ale prof. Václav Klaun na něho ještě zavolá!

„Vezměte si tu pistoli, Ladislave! Ne, proto abyste z ní mohl střílet po lidech jako Havel. Ale proto, abyste si mohl nechat poslední kulku pro sebe. Hrdinové to tak vždy dělají! Já si na jaře 1945 taky nechával poslední kulku pro sebe,“ nařídí prof. Václav Klaun Jaklovi.

Jakl vezme pistoli se země a má štěstí. V pistoli už je právě jen jeden náboj. Nemusí se bát, že by svými výstřely něco eskaloval. Ten jeden náboj, co mu zůstal, to je právě tak akorát, aby byl mír, ne válka.