Vystavování lebky světice bylo vandalstvím, které teď Bůh po zásluze potrestal

Arcibiskup Přibyl vyhrožuje kletbou, jako by lebka svaté Zdislavy patřila jemu a nikoliv Bohu, za jehož služebníka se tento „arcibiskup“ vydává...

To bylo v Božím království radosti!

Svatá Zdislava se právě zajíkala nesmírnou blažeností, jako svatá měla v Božím království nárok na dvojnásobný příděl nebeské blaženosti, když jí někdo zaklepal na rameno.

Ten někdo to bylo Slovo. A to Slovo bylo u Boha a Bůh byl to Slovo.

A opravdu, když se sv. Zdislava ohlédla, spatřila Otce, i Syna i Ducha svatého, tedy trojjediného Boha.

„Něco pro tebe mám,“ řekl Bůh trojhlasně a přitom unisono. „Dárek, který ti udělá radost.“

„Ale já přece nemám žádné narozeniny, ani svátek,“ podivila se sv. Zdislava.

„Nikdo tady nemá narozeniny, ani svátek, protože tady žijeme věčně a všichni zde máme jen jedno jméno a to jméno Boží,“ usmál se trojhlasně a přitom unisono Bůh. „Podívej, je tvoje?“

Bůh najednou držel v ruce lidskou lebku a ukazoval jí světici, která ji hned poznala.

„Bože, to je přece moje lebka! Ano, je to moje lebka! Tak dlouho jsem jí hledala, tak dlouho mě trápilo, že není pohřbená, jak se sluší a patří!“ vyjekla světice a začala radostně objímat i Otce, i Syna, i Ducha svatého, „děkuji ti, Bože! Kde byla?“

„Kde asi? Vystavovali ji v kostele, bez dovolení si ji přivlastnili a pak ji vystavovali v kostele a ještě se naparovali, že mi tím prokazují úctu,“ odplivl si trojhlasně a přitom jednohlasně Bůh, „houby mi tím prokazovali úctu, uráželi mě tím. To já stvořil člověka, proto je každá lebka svatá, jelikož je mým dílem!

Ale oni se tvé lebce klaněli, uctívali ji a bylo jim úplně jedno, že ji nemáš, že se kvůli ní trápíš!

Už mě to pěkně štvalo, to jejich modlářství, to jejich modloslužebnictví!

Vystavovat lebku, nedopřát jí klidu a pokojného spočinutí v Pánu!

Přesně za to jsem vyhladil z povrchu zemského Sodomu a Gomorru!

A tak jsem udělal malý zázrak, hehe!

Tvoje lebka jednoduše zmizela, hehe!

Pátrají po ní všude, shánějí jí a vyhrožují kletbami, hehe!

Kdyby tak raději pátrali po mně, po Bohu, kam jsem se jim vytratil z těch jejich kostelů!

Myslí, že když se tvoje lebka ztratila, že je to něco strašného, že je rouhání a hřích, když někdo vezme nějakou lebku.

A kde ji vzali oni?

Ukradli tvoji lebku stejně tak, protože tvoje lebka patří jen tobě a mně, protože jsem Bůh!

Žádné církvi nepatří žádná lebka, děvenko moje zlatá!

Ale už ji máš zpátky, už ji nikdo nebude hanobit a vystavovat v kostele.“

„Bože, ty jsi tak hodný a milosrdný!“ nepřestala Zdislava objímat Boha.

„No tak, no tak, vždyť mě, holka, umačkáš,“ bránil se trojhlasně a přitom unisono Bůh a měl pravdu jako vždy, i když Otec, Syn a Duch svatý pochopitelně žádnou lebku, kterou by mohla církev ukrást, naštěstí nemají.