Vyprovokovaná válka na Ukrajině z hlediska krajní nouze

Z hlediska krajní nouze tím, že z Ukrajiny je zničená rozrušená země, je její obrana nesmyslná. Již kvůli zničení Kachovské přehrady na Dněpru by měly boje ustat. Pokračovat v bojích je naprosto nezodpovědné šílenství

Neříkám, že mi všichni důstojníci našeho generálního štábu byli nadmíru sympatičtí. Našla se jistě mezi nimi i řádná hovada, která by nejraději zasypávala nepřátelské pozice celé dny intenzivní dělostřeleckou palbou, řídící se heslem, že co je dobré pro americké zbrojařské koncerny, je dobré i pro celý svět, ale generálporučík Pěnička mi sympatický byl již proto, že působil dojmem sečtělého člověka.

„S lidmi se prostě již od věků stále zachází jako s dobytkem na porážku!“ byl jeho nejoblíbenější citát, který pořád dokola opakoval, aby pak sám přidával vlastní komentář, „tak proč by to mělo nyní přestat?

Ba ne, svět bez válek není možný, protože kdyby byl mír, lidi by nevěděli, co roupama dělat, až se by stejně kvůli míru nakonec navzájem pozabíjeli.“

Jak říkám, generál Pěnička byl nadmíru sympatický člověk.

Sedíme vám tak jednou v generálním štábu a tu generálporučík Pěnička povídá: „Víte já jsem ve skutečnosti placený ne za to, že vyhraju nějakou válku, ale za to, kolik se mi podaří zlikvidovat vlastní vojenské techniky, aby americké vojenské koncerny mohly vydělávat těžké peníze.

Tank musí být v boji zničen, aby mohl být nahrazen tankem novým.

To máte stejné jako s kurvítky v autě.

Jen tu funkci kurvítka supluju já jako velitel

A že v těch tancích sedí lidi?

To přece není můj problém! Já nejsem Bůh, já jsem lidi, prosím pěkně nestvořil. Já za to nemůžu, že v tancích sedí lidé, a ne třeba améby.

Chcete vidět, jak takový útok vypadá?“

„Proč ne? Může to být velmi zajímavé,“ přikývl jsem.

„Je to velmi zajímavé. Mám zrovna k dispozici jeden tankový prapor. Nafasovali jsme předevčírem fungl nové americké tanky. Z každého takového tanku, který nám Rusáci zničí, mám docela pěknou provizi. Rusáci si samozřejmě svoje tanky šetří, ruské zbrojní koncerny nepotřebují bohatnout, protože patří oligarchům.

Ale my nejsme Rusáci, že jo!

Takže já teď pošlu všechny ty tanky čelním útokem na ruské pozice a mám vyděláno na další luxusní jachtu, protože pro Rusáky je tato válka svatá. A na tom právě americké zbrojní koncerny rejžují, z toho maj vejvar. Prostě zneužívají to, že pro Rusáky by byla ztráta Krymu strašlivou potupou, Božím trestem, takže musí vést svatou válku za to, aby Krym neztratili.

Není to nic složitého, stačí si přelouskat něco od Kissingera, úplně jedno co.

Tak co, kam mám ten prapor poslat?“ zeptal se mě generálporučík Pěnička.

„Třeba tuhle,“ zapíchl jsem prst na mapě do místa, které vypadalo nejvíc bráněné.

„Provedu, soudruhu vojíne,“ zasalutoval generálporučík Pěnička a poslal prapor fungl nových amerických tanků vstříc jisté zkáze.

Netrvalo to snad ani dvacet minut.

„Páni, to byl frmol,“ řekl jsem uznale, když se nové americké tanky proměnily v ohořelá torza.

„Ale, to nic není, to je pouhá vojenské rutina! Kdybyste absolvoval základní vojenskou službu za komunistů v Jincích, svedl byste to taky,“ mávl skromně rukou generálporučík Pěnička a vytáhl odkudsi lahev s okenou, „tak a máme vyděláno! To se musí zapít.

Dáte si okenu?

Je moc dobrá!

Vyměnil jsem ji s Rusákama za americké kvéry. Moc si je pochvalují, že prý se Čečenci můžou po nich utlouct, za tři americké kvéry dají klidně jednu celou kozu.

Tak kolik vám mám nalít?

Celý půllitr?“

„Ne, děkuji nechci,“ položil jsem ruku na půllitr, aby mi generálporučík Pěnička nemohl nalít okenu.

Ale ten dobrák se neurazil. Právě naopak, řekl, že je dobře, když zůstane aspoň někdo střízlivý, aby si lidstvo dobře zapamatovalo všechny ty válečné hrůzy a mohlo před nimi varovat budoucí generace.

Řka to, dal se generálporučík Pěnička do zapíjení svého dnešního vojenského úspěchu, takže už neříkal nic jiného, než jen pořád dokola opakoval svůj oblíbený citát: „S lidmi se prostě již od věků stále zachází jako s dobytkem na porážku!“

Ale copak není opakování matkou moudrosti?

„Repetitio mater studiorum,“ jak už kdysi dávno psal ve svých Letopisech Tacitus.