Vyprodané koncerty J. Nohavici budou terčem cílených provokací

Vyprodané koncerty J. Nohavici se pražské kavárně k provokacím přímo nabízejí, proč to nevyužít? Buďme ostražití!

            Feďa svou práci miloval, byl jí zcela oddán, jak už to bývá u zamilovaných lidí, že jsou zcela oddáni objektu své lásky. Ale nebylo to jen kvůli penězům, byť i práci, stejně jako nějakého člověka, lze milovat jen kvůli penězům a i taková láska bývá často, po hříchu, láskou nejvášnivější, jak by o tom mohla vyprávět Kateřina Brožová z TV Barrandov.

Feďa bral pěkné peníze, dokonce tolik, že již vážně uvažoval o tom, že si koupí byt v Karlových Varech. pěkný třípokojový byt, slunný a s vysokým stropem nedaleko kolonády. Ale bylo tady ještě něco víc, kvůli čemu byl Feďa do své práce beznadějně zamilovaný, totiž to, co se dalo bez obav z jakéhokoliv patosu nazvat vyšším posláním.

Feďova práce měla skutečně vyšší poslání, neboť Feďa sloužil své vlasti, sloužil ji bez oddechu a ze všech svých sil, stejně tak jako jeho velký vzor, Vladimir Vladimirovič.

Vladimira Vladimiroviče Feďa tuze obdivoval.

Už v jeho prvním funkčním období Feďu uchvátila oddanost, se kterou Vladimir Vladimirovič slouží vlasti. Představoval si, tehdy ještě jako středoškolák, jak Vladimir Vladimirovič bez přestání myslí na vlast, jak jeho mozek pracuje, promýšlí taktické a strategické geopolitické tahy, kterými západní demokracie, dědičné nepřátele Ruska, přivádí k šílenství.

„Musím být jako on!

Musím taky sloužit vlasti!“ slíbil si tehdy Feďa a svůj slib taky dodržel.

Ač pocházel z jakési zapadlé vesničky pod Uralem, která se jmenovala tak, jak se jmenují všechny vesnice v Rusku, Prochorovka, nebo tak nějak, podařilo se mu vystudovat na vojenské fakultě Petrohradské univerzity vysněný obor „Propaganda a psychologická válka“.

Díky své nezměrné píli a taky zápalu pro správnou věc patřil k nejlepším studentům v ročníku a tak, když se jeho studium chýlilo ke konci, dostal nabídku k vytoužené práci.

Toho dne jej přímo ve škole oslovili dva muži.

„Tak a tak, vážený Fjodore Andrejeviči, sledujeme vás už delší čas, vaše studijní výsledky jsou vynikající, mluvili jsme o vás i s vašimi pedagogy, nemohou si vás vynachválit, nabízíme vám práci pro vlast,“ řekli mu něco v tom smyslu na toaletě, močící vedle něj do pisoárů.

Feďa věděl, že taková nabídka se neodmítá, a tak se po několika letech praxe, při níž se osvědčil jako pracovitý a bystrý člověk, ocitl na pražské ambasádě. Pravda, pracovní podmínky zde byly nadmíru skromné, tísnilo se jich tady asi šedesát diplomatů, takže větší část osazenstva ambasády musela spát ve společných cimrách po deseti.

Ale to Feďovi pochopitelně nevadilo, ba právě naopak.

Feďa to měl rád, tento společný život zbavený takřka veškerého soukromí, protože si mohl připadat jako na frontě, kde za Volhou už není země. A taky si tak připadal. Kdyby si mohl vybrat, jestli chce celou místnost pro sebe a svoji rodinu, jako ji měl velvyslanec, nebo jestli chce dál bydlet s ostatními, vybral by si to druhé.

Přímo zbožňoval ten ranní ruch, když všichni vstávali do práce a přitom na sebe vesele pokřikovali: „Vasjo, kam jsi mi dal holení?

Co tam děláš v té koupelně tak dlouho, Serjožo, pusť nás tam!

Půjčil bys mi na dnešek svoje kalhoty, Sašo?“

Bez toho by se Feďa nedokázal obejít, i když věděl, že se jeho kariéra bude ještě vyvíjet, že bude postupovat a že se možná jednou, jak o tom sní každý správný Rus, vypraví i do Salisbury, aby si důkladně prohlédl tamní katedrálu.

A že bude povýšen Feďa věděl s naprostou jistotou. Akce, jejíž operativní řízení měl teď na starosti, byla důležitá, a pokud skončí úspěšně, zcela jistě to nadřízená místa patřičně ocení. A že bude úspěšná, věděl Feďa s naprostou jistotou.

První část akce Bard, kterou měl Feďa v pácu, proběhla hladce bez jakýchkoliv problémů. Oblíbený písničkář, národem milovaný, neodolal pokušení (Puškin je Puškin!), a nechal si připnout na hruď Puškinovu cenu, dojatě přitom hovořící o tom, jak písně, pár slov a melodie zabrnkaná na kytaru, upevňují přátelství mezi národy, jak navozují atmosféru vzájemné důvěry.

Pak přišla na řadu druhá fáze. Vyvolat štvanici na barda, to byla hračka, to by zvládlo i malé dítě. Ale vrchol měl teprve přijít, a o tom právě teď Feďa mluvil na konspirační schůzce v jedné nádražní restauraci s hradní spojkou, majorem Nejedlým.

„Vše je nachystáno a připraveno,“ informoval Feďa majora Nejedlého.

„Fajn. Bude to povedená akce, cítím to v kostech, přesně takový pocit jsem míval před úspěšnou smečí a co já se jen v životě nasmečoval!“ usmál se major Nejedlý.

„Jsem o tom taky pevně přesvědčen.

Všechny bardovy koncerty jsou beznadějně vyprodány. Tři nebo čtyři dny, to se ještě upřesní po poradě s Moskvou, rozjedeme na facebooku kampaň. Naši lidé se budou vydávat za organizátory protestů proti bardovým koncertům za to, že bard, kterého označí jako Putinovu děvku a podobně, převzal Puškinovu cenu.

Zároveň naši lidé budou napadat účastníky bardových koncertů a mávat přitom Havlovými obrázky. V tu chvíli se dá rovněž do pohybu veškerá armáda trollů. Na aeronetu, v Parlamentních listech, v diskuzích, prostě všude, bude okamžitě obviněna pražská kavárna z podněcování nenávisti k Rusku, které usiluje o světový mír, z omezování svobody slova, z cenzury, z fašismu, prostě ze všeho, z čeho ji pořád obviňujeme.

Lidi se nám hezky semknou, a když budou s bardem společně zpívat, že šla pravda světem a na chudé duchem srala, nebo jak to je, tak už je budeme mít hezky na své straně,“ usmál se i Feďa.

„Už se těším!“ luskl prsty major Nejedlý a dodal, „za sebe mohu slíbit, že se Ovčáček rozštěká jako na povel.

Ale co blog idnes?

Ten je pro nás nejdůležitější!“

„Nemějte strach.

Naši tam jsou ve střehu. Bude to jako každá úspěšná ruská ofenziva. Co nejvíce hlavní a raketometů bude pálit jedním směrem, maršál Koněv s touto taktikou dobyl Berlín, proč bychom teď s ní neměli dobýt Prahu?“ zeptal se Feďa.

„Je to dobrá taktika.

Dobrá a osvědčená v každé válce, i té psychologické.

Nebojím se, že by to na blogu idnes nezvládli, jsou to věrné a spolehlivé kádry, všechna čest práci, všichni tam by si taky zasloužili Puškinovu cenu,“ uznale pokýval hlavou major Nejedlý a usmál se, „ještě, že ty bardy máme, vaše i naše.

Hele, tamhle maj jukebox.

Pustíme si Vysockého, co říkáte?“

Major Nejedlý se zvedl a šel jukeboxu, ale za chvíli se od něho zklamaně vrátil.

„Tak Vysockého tam nemaj, ani Okudžavu, ani toho našeho barda.

Maj tam jenom Davida.

Ale víte, jak my to uděláme, Feďo?

Mám v mobilu jako vyzvánění Kanikuly

Prozvoním Mynáře, a jak mi bude volat zpátky, tak si poslechneme aspoň je,“ věděl si major Nejedlý hned rady, protože důstojník GRU si vždy ví rady.