Vykašlete se už na nějakou pitomou Netrebko, nechejte zpívat p. Hornera s Karlem Krylem!

Ruku na srdce, co by zpívala ta slavná Netrebko? Zpívala by to, co jsme už stejně slyšeli milionkrát a ještě nejmíň milionkrát uslyšíme. Ale pan Horner s Karlem Krylem, to je úplně jiná liga!

Toho dne navštívil cestovatel, který putoval naší zemí a o vše se živě zajímal a vše pečlivě fotograficky zaznamenával, především pak pokrmy, jež mu byly servírovány, likvidační tábor. Byl to právě ten likvidační tábor, do něhož se zavádějí takoví cestovatelé, aby si udělali lepší představu o naší zemi, o mravech a pořádcích, které zde u nás panují.

Cestovatel si likvidační tábor se zájmem prohlédl a seznámil se s jeho fungováním. Viděl, jak do tábora přijíždí vlak tvořený dlouhou řadou dobytčích vagónů. Viděl, jak z těchto vagónů vystupují s kufry a jinými zavazadly lidé, evidentně unavení dlouhou zřejmě několikadenní jízdou v podmínkách nejspíše nepříliš hygienických, nebo tak to aspoň našemu cestovateli připadalo.

I to cestovatel viděl, nikdo mu v tom nebránil, jak jsou tito lidé seřazování na rampě do zástupu a jak jsou odváděni do dlouhého přízemního baráku, z něhož už ovšem nevyšli. Cestovatele to pochopitelně všechno velmi zaujalo. Ale nejvíc jej zaujal muž, který stál u vchodu do onoho dlouhého baráku a hrou na kytaru či na heligonku, spolu se svým zpěvem, dodával tomu, nutno říct, že velmi příjemnou, hudební kulisu.

„Kdo to je? Ten muž, který hraje na kytaru a heligonku, zpívaje u toho?“ zeptal se cestovatel velitele likvidačního tábora,

„To je náš největší básník!“ odpověděl s pýchou velitele likvidačního tábora, velmi kultivovaný člověk, jenž byl sám velikým znalcem Puškinova díla.

„Váš největší básník?“ podivil se velmi cestovatel.

„Ano, náš největší básník. Víte, v naší zemi umělcům nic nezakazujeme,“ řekl, opět pyšně, velitel.

„Mohu s ním promluvit?“ otázal se cestovatel.

„Ano, samozřejmě,“ přikývl velitel, dodáváje, „jen musíte chvíli počkat, až dokončíme dnešní transport. Můžete si zatím posedět v naší lágrové čajovně, máme tam skvělý magorák.“

Cestovatel tedy čekal v čajovně, dokud nezmizí poslední člověk z transportu v onom dlouhém přízemním baráku, Bylo to příjemné čekání, protože velitel likvidačního tábora měl pravdu, když říkal, že zdejší magorák je výtečný.

A stejně tak příjemné bylo i následné setkání s největším básníkem, který se ukázal být rovněž tak výtečným člověkem.

„Víte, tato válka není moje,“ řekl cestovateli hned na úvod největší básník a srdečně, přitom ovšem skromně a pokorně pokračoval, „víte, já jsem umělec. Největší básník. A umělci zpívají, hrají, skládají, píšou knihy. Neřídí země, nevedou války, nepotlačují demonstrace, neposílají lidi do vězení. Jsou na světě, aby ho zkrášlovali.

Proto tu zpívám těm, kteří jdou na smrt, abych je vedl k laskavosti, pokoře a katarzi.“

Největší básník domluvil a skromně sklopil zrak, odmítaje jakoukoliv svoji zásluhu na tom, že lidé, kteří vcházejí do onoho dlouhého přízemního baráku, se stávají, někteří snad i poprvé ve svém životě, pokornými, a že dospívají ke katarzi, která, jak známo, není nikdy na škodu.

Na cestovatele básníkova slova velmi zapůsobila, seznal, že má před sebou opravdu výjimečného člověka.

„A daří se vám to?“ otázal se cestovatel největšího básníka.

„Myslím, že ano,“ plaše se usmál největší básník, hledě kamsi do dálky, jako všichni umělci, „aspoň tak soudím podle toho, že ti lidé zpívají spolu se mnou moje písně.“

„Musí to být nádhera! Ten pocit sounáležitosti, zpívají-li vaše písně,“ vydechl obdivně cestovatel a ještě se zeptal, „a jaké písně jim hrajete?“

„Nejčastěji Kometu. Tu zpívají, jak jsem vypozoroval, úplně všichni. Ale taky Když mě brali za vojáka, nebo Pánové nahoře. To mají lidi rovněž rádi. To taky zpívají skoro všichni, když tam jdou,“ odpověděl největší básník.

„Musejí to být opravdu nádherné písně. Jsou takové písně, není jich ovšem příliš mnoho, které jako by přímo tryskaly z duše, nebo, které se naopak do vyprahlé duše vpíjejí jako životodárná vláha,“ podotkl cestovatel a potřásl našemu největšímu básníkovi jeho pravou rukou.

Za několik dní na to cestovatel opustil naši zemi. Zkonzumoval zde mnoho pokrmů, které mu skutečně chutnaly, po nichž se olizoval až za ušima. Ale co mu nejvíce z naší země utkvělo v paměti, na co si vždy vzpomněl, ať už zavítal kamkoliv, byl náš největší básník, jenž hraje a zpívá své nádherné písně lidem, kteří právě vstupují v likvidačním táboře do dlouhého přízemního baráku, aby je vedl k laskavosti, pokoře a katarzi.

Šťastná je naše země a šťastní jsou lidé v ní, když máme takového největšího básníka!