Vyberte nejpitomější hit Karla Gotta!

A že je, věru, z čeho vybírat! Vždyť jací jsou národní umělci, takový je i celý národ! A pak, že jsou Němci, pro které je Karel Gott bohem, naší nepřátelé!

            Už celý týden si pouštím písničky Karla Gotta.

Mám k tomu pádný důvod, už jen dvacet let a oslavíme jeho sté narozeniny a já ani trochu nepochybuji, že kromě, běžně a nutno říct trochu fádně číslovaných řadových století, bude existovat i století Karla Gotta (a nejspíše, souběžně s ním, i století Jardy Jágra).

Už týden poslouchám písně našeho oslavence a musím se přiznat, že už při poslechu druhé či třetí písničky se mi na mysl vetřel a dosud ji neopustil výrok Bohuslava Martinů: „Umělec vždy hledá smysl života lidského i vlastního, hledá pravdu. Cítí tlak protikladných sil a chtěl by nalézt společného jmenovatele, který by tyto protiklady absorboval.“

A tento výrok mne nutí ptát se: „Jaký je tento společný jmenovatel u Gotta?“

Po bedlivém, už týden trvajícím studiu a důkladné analýze písní Karla Gotta, to jest písní jím zpívaných, dospívám k názoru, že to jsou Zvonky štěstí.

Pustil jsem si je schválně vícekrát, nejmíň stokrát.

V této písní je řečeno vše důležité a podstatné.

 Karel Gott nám zde předložil osobitou interpretaci (samozřejmě v součinnosti se svou dětskou pěveckou partnerkou), jež při všem svém vkořenění do normalizačního popu, jeho štaidlovské větve, přece jen výrazně překračuje jeho teritorium (a to i to německojazyčné), interpretaci, která působí ohromujícím dojmem  hned při prvním, byť i nedbalém poslechu, a snese i opakované posluchačské návraty, interpretaci, která je neuvěřitelně sdělná (tak sdělně zpíval Gott už jen na balkónu Melantrichu v roce svých padesátin) a musí zaujmout i ty inteligentnější posluchače, kteří čekají od Karla Gotta především zážitek metafyzické novosti a emocionální oslovení.

„Po pravdě řečeno, větší sračku jsem snad nikdy neslyšel,“ řekl mi před malou chvilkou jeden renomovaný hudební kritik, když jsem se mu s tím svěřil.

Jeho názor však není třeba brát vůbec vážně.

Patří totiž k lepšolidem a ti Gottovi nikdy neprominou jeho projev při podepisování Anticharty, která pojmenovala chartisty jejich pravým jménem a proto je dnes aktuálnější snad ještě víc než tehdy, když onoho mrazivého zimního dopoledne Karel Gott četl svým božský pevným a rozhodným tenorem provolání umělců k národu melouchářů budujících socialismus...