Všude dobře, pod sněhem nejlíp

V Jablonci n. N. jakési „Stalinovy ruce“ odklízejí sníh. A já se ptám: „Proč!?“ Ano, proč nenecháme na pokoji ty, kteří pod sněhem našli bezpečný úkryt, svoje štěstí?

         S naším jedním dobrým známým to jde několik posledních zim náramně z kopce. Kdoví, co je toho skutečnou příčinou. Jest však nepochybné, že už mluví z cesty. Chtěli bychom mu nějak pomoci, ale nevíme jak. Tak mu zkoušíme aspoň rozumně domlouvat, ovšem ani to nikam nevede. Ale něco pro jeho záchranu přece jen dělat musíme.

         Nejhorší je to, když sněží.

         Proto když začne sněžit, jdeme k němu, aby si snad bez našeho bezvědomí něco neudělal.

         Sedíme u něho doma a pečlivé jej pozorujeme. Náš známý zatím cosi vykládá, venku padá sníh a celé to, všechna ta existence, jíž jsme přítomni, jíž jsme pohlcení, evidentně nikam nevede.

         Ale co se s tím dá dělat?

         Ta otázka je příliš filosofická, abychom si na ni dokázali odpovědět, a nejspíše by na ni nedokázali odpovědět ani mnozí filosofové. A tak nám nezbývá, se tomu všemu odevzdaně podřídit. Když začne sněžit, běžíme ke svému známému, protože nemůžeme jinak.

         Dnes v noci začalo sněžit. Vstali jsme a běželi za svým dobrým známým, na jehož bytí nám tak záleží. Vzbudili jsme ho a posadili za stůl, abychom ho měli hezky na očích.

         „Sněží,“ oznámíme mu stroze.

         Známý na nás pohlédne, v jeho očích mihne se cosi metafyzického.

         „Vskutku?“ zeptá se nás neméně stroze.

         „Vskutku?“ přikývneme a poněkud odtažitě dodáme, „nebo nám nevěříš? Proč bychom ale potom k tobě běželi uprostřed noci, kdyby nesněžilo?

         Vidíš, to je čerstvý sníh.“

         Kývneme hlavou na svá ramena, která jsou ještě zasněžená. Známý po těchto slovech upadne do onoho stavu, pro který byl vynalezen pojem šílenství. Mluví z cesty, jako by nikdy nebyl normální, jako by nikdy neokusil skutečnost, ale žil v jakési vzdálené dimenzi.

„Když sněží, nemám většinou co na práci,“ řekne a vypadá přitom jako neznámý cizinec,

         „hledím na netečně padající sníh a myslím si: ,Do čeho bych tak mohl píchnout??

         Ale ptám se zbytečně.

         Když sněží, není do čeho píchnout.

         Sníh padá a usazuje se v mohutných vrstvách na všem, co je hmotné.

         ,Mám vzít lopatu a proházet cestu?? napadne mne přece jen.

         Ale žádnou lopatu nevezmu a žádnou cest neprohážu, už jen proto, že nevím, kam by ta cesta měla vést.

         Nakonec zapadnu sněhem i já sám.

         Jsem po pás ve sněhu a říkám si: ,To přece není vůbec zlé, co by jiní za to dali!?

         Je spousta lidí, kteří touží zapadnout sněhem, ale nikdy se jim to nepodaří. Jednoho dne zemřou, zpopelní je a maximálně tím popelem posypou nějakou zledovatělou pěšinu na hřbitově.

         Tomu se říká pohnutý osud.

         Ale na mne se štěstí usmálo.

         Lidé, kteří si pořídili sněhovou frézu, jsou, když sněží, jako na trní. Nevydrží chvíli posedět, ani postát na jednom místě. Pořád odklízí sníh.

         ,To jste si na sebe upletli pěkný bič,? chci jim říct, ale oni mě neslyší, protože mají puštěnou frézu.

         Vidíte, za jiných okolností bych byl možná prorokem!“

         Slova našeho známého nás pochopitelně zneklidní.

         „Tak nesmíš mluvit. Lidé, kteří tak mluví, jsou šílenci,“ upozorníme ho.

         „Opravdu?“ podiví se známý.

         „Opravdu“ přitakáme.

         „Nelžete mi?“ nedůvěřuje nám známý.

         „Nevěříš nám snad?“ zeptáme se ho přímo.

         „Jde to se mnou z kopce. Několik posledních roků. Odchlipují se mi tapety a já tomu nedokážu zabránit. Jsou jako strupy na odřenině. Je pod nimi ukrytý jiný život. Když sněží, je to nejhorší. To nevím, kde mám svůj hrob. Možná mne taky jen vysypali na zledovatělou pěšinu.

         Nebo si mne rovnou spletli se sněhem.

         Co myslíte?“ zadívá se na nás známý.

         „Měl bys změnit vzduch. Pobyt zde ti vůbec nesvědčí. Měl bys sednout na letadlo a letět někam pryč. Prostě zmizet beze stopy, být nezvěstným. To by ti prospělo ze všeho nejvíc,“ nevíme ani už my sami, co říkáme.

         Všechno je pod sněhem.

         Náš dobrý známý i my sami.

         Sedli jsme na lep, dali se vylákat z bezpečného úkrytu. Sníh je past a my se do ní chytli. Jsme odříznuti od světa a svět je odříznut od nás. Kladiva buší do kovadliny, ale to kovadlinou nejsme my, ale kdosi jiný, my jsme pod sněhem.

         Známý vstane a řekne: „Jdu si zase lehnout.“

         Lehne si, co bude teď s námi?

         Zkoušíme vstát a odejít, ale sníh nás tlačí k zemi.

         „Ještě nám ukaž cestu zpátky!“ žádáme dobrého známého.

         Ale ten už zase spí. Jsme opuštěni a ztraceni v plynulém toku elektrického protiproudu. Bez jeho negace by nebylo života tam na druhé straně sněhové peřiny, kterou jsme přikryti ve skrčené poloze mrtvých plodů.

         Čas od času se objeví hák, zasekne se do nás a vytáhne nás ven z toho sněhového lůna.

         To je naše jediná naděje.

         Až zemře, přestane sněžit.

         Ale věříme ještě tomu?

         Neříkáme si už dávno: „Sníh jsi, a ve sníh se obrátíš, otče náš, jenž si na pitevním stole našich zad, odhrň se jméno tvé, přijď šílenství tvé!“?

         Ne, už dávno tomu nevěříme!