Všechny chciválky bych poslal na týden k Bachmutu, aby pak volali po míru až do ochraptění

A naopak, všechny ty, kdož chtějí mír, bych propustil ze žalářů a pracovních táborů, kam je uvrhl tento totalitní režim!!!

Lenka byla bytostně proti válce. Proto odjela ke Stalingradu, aby tam tahala z zraněné sovětské vojáky, které jejich politici hnali nesmyslně na jatka, ačkoliv sovětský lid, nebo aspoň jeho značná část, toužila po míru.

Jenže jak nemohli sovětští chlapci neumírat, když je při ústupu stříleli vlastní vojáci ze speciálních provládních zadržovacích oddílů?

A tak museli sovětští vojáci umírat v nesmyslné válce, a sovětští civilisté taky, přestože stačilo tak málo, aby byl mír, prostě nebojovat. Kdyby to bylo jen na sovětském lidu, tak by se nebojovalo a byl by mír. Když začala německá invaze do Sovětského svazu, tak armáda ustupovala, protože všichni chtěli mír. Jenže pak přišel rozkaz Ani krok zpět a ze slova mír se stalo sprosté slovo, kdo chtěl jednat s Němci o míru, byl nelítostně popraven.

Lenka to všechno věděla, a proto odjela ke Stalingradu.

Odjela tam právě, proto, že milovala mír, a kde můžete mít nejvíce milovat než uprostřed válečného běsnění a jak můžete tuto lásku nejlépe realizovat než tak, že uprostřed tohoto běsnění budete zachraňovat ty, kteří se ještě zachránit dají?

Veronika taky milovala mír. Navíc měla příšerný strach, že její děti taky pošlou ke Stalingradu. Veronika milovala mír tak, že kdyby se na její vlast valily ruské hordy, jak jí strašila propaganda, taky by raději z vlasti utekla (třeba na Sardinii), jen aby nebyla ta prokletá válka!

Veronika by proto ani nikdy neodjela ke Stalingradu a zachraňovala tam zraněné sovětské vojáky, které tam obětovalo sovětské vedení jen proto, aby nebyl mír, ale válka. Naštěstí ale byla Lenka tak hodná, že psala Veronice dopisy, v nichž se, uprostřed toho nejzběsilejšího krveprolití vyznávala ze své nehynoucí lásky k míru.

„Drahá geniální přítelkyně,“ začínal se dnešní dopis, který Veronika od Lenky obdržela, aby dál pokračoval v tradičním mírovém duchu, „ano, Sovětský svaz pořád bojuje. Tedy s těmi, klučiny i kmety, kteří neutekli kvůli mobilizaci a které se jim ještě podařilo po roce války odchytit a poslat celkem nezkušené na jatka. Dnes jich poslali celou divizi dobývat Mamajevovu mohylu.

Víš kolik se jich vrátilo z deseti tisíc, moje drahá?

Sto dvacet!

Sto dvacet se jich vrátilo z deseti tisíc klučinů a kmetů, které dnes vrhli do útoku!

Nenávidím válku, chci mír!

Pokud by chciválkové museli povinně být týden tady někde u Staligrandu (ale týden je příliš, protože životnost vojáka, obyčejného pěšáka není tady víc jak tři dny), volali by po míru do ochraptění a navíc by si skutečně, ale skutečně cvrnkli do trenek v lepším případě (píše o tom Remarque), jako každý, kdo se ocitne v tomto pekle, které ovšem existuje jen proto, že sovětská vláda nechce mír, jako já, ale chce válku!

Smutné je, že z každého, kdo tady mluví o míru, kdo jej chce, udělali západního agenta a neustále to opakují, že kdo chce mír, je zrádce.

,Smrt špiónům!' slyším na každém kroku.

A špioni jsou ti, kdo chtějí mír, kdo o něm chtějí jednat s Němci, kteří sami o míru mluví, když říkají, docela otevřeně, že cílem jejich invaze je mír a nic jiného.

Ale sovětští lidé říkají, že toho mají dost. Mají zničené domovy, mrtvé syny a jediné, co chtějí je mír a konec tohoto šíleného utrpení, kterým je mučí vláda jejich vlastní země.

Cožpak nevíš, moje drahá, že mnozí sovětští občané nesnášejí Stalina?

A Stalin je žene do války, do nesmyslné války, která tady, u Stalingradu nabyla tak děsivých rozměrů, že až připomíná silvestr tam u nás v Česku.

Jenomže zatí co se tam u nás na silvestra lidé za ohromujícího rachotu bezuzdně radují z příchodu nového roku, tady v takřka stejně ohromujícím rachotu lidé umírají!

Ale to ti musím říct, moje drahá!

Dnes jsem vytáhla z boje jednoho těžce zraněného vojáka. Byl sotva při vědomí, ale víš, co si zpíval?

Zpíval si Kometu!

Tu Kometu, kterou sis zpívala při porodu, si zpíval ten sovětský voják, který určitě toužil po míru jako já!

A víš, koho po dnešku, když jsem slyšela Kometu, ještě víc nenávidím?!

Ještě víc nenávidím Tolstého!

A víš, proč ho nenávidím?

Protože napsal ve Vojně a míru, že válka je nejtěžší podřízení lidské svobody Božím zákonům!

Bože, jak já nenávidím Tolstého!

A co maturity?

Už tam u nás nastaly zase maturity?

Je už přece, tuším, po Velikonocích a když vstane Kristus z mrtvých, tak už jsou pomalu maturity.

Kde bych já tady myslela na maturity!

Líbá Tě Lenka.

P.S. Před chvílí odešla do boje další divize.

Kdybys viděla ty chlapce, vzali je matkám od prsu!“

Veronika měla opravdu maturity a proto si dopis od Lenky ještě nestačila přečíst.

Čtyřicet šest maturit, to je ten nejtěžší úkol na celém světě, kdepak by si Veronika mohla přečíst Lenčin dopis.

Nehledě na to, že Veronika musela bez přestání myslet na to, že těch šestačtyřicet maturantů může kdykoliv Churchill poslat ke Stalingradu, aby tam bojovali proti Němcům.

Nebo co, hůř, že je může zverbovat válečný štváč Beneš a poslat je do Protektorátu, aby spáchali atentát na Heydricha!

Veronice se při té představě svírala hruď nepopsatelnou úzkostí.

Aspoň, že ten protiatomový kryt měla blízko, hned kousek od školy! takže tam

Mohla tam v klidu doběhnout třeba i od maturit, kdyby to bylo nutné. A jak znám Veroniku, jistě by tam doběhla jako první a uvelebila se v krytu na tom nejlepším místě.

A jak ji znám, jistě by si, zatímco by venku zuřila jaderná apokalypsa, zpívala Kometu stejně jako ten sovětský voják, kterého zachránila Lenka z boje, kde proléval svoji krev, maje na svých chodidlech martensky, bůhví, jak k nim v tom pekle přišel...