Vrátí Jaromír Nohavica po masakru v Buče konečně Puškinovu cenu?

Já doufám, že ne, protože zbabělí básníci, kteří jsou svědomím národa, jsou to, co potřebujeme v této době ze všeho nejméně

            Naším největším básníkem ta událost pořádně otřásla.

            Musel na to pořád myslet, dokonce kvůli tomu celou noc nespal. Bylo to, jako by ho někdo zlomyslný zamkl do nového bytu, jediný klíč si pověsil na krk a pak se schválně nechal se odvézt do opavského blázince, takže nový básník se nemohl dostat nijak ven (byt byl v sedmém patře) a nezbývalo mu, než se převalovat na karimatce, jediném, co v tomto bytě bylo.

            „Václav Klaus vrátil Puškinovu cenu, tak jím otřásl masakr v Buči a to ji ani nedostal od Putina, jako já! Už i Klaus ji vrátil, a to vždycky tvrdil, že Rusko bojuje za Západ, a že vítězství Ruska je jeho a naším vítězstvím! Říkal, že ji nikdy nevrátí, jen kdyby ho vedli na popravu, ale teď se zlomil a vrátil ji!

            A já tu Puškinovu cenu pořád mám! Dokud ji měl Klaus, věřil jsem tomu, že jsem tu cenu dostal za písničky a ne za válčení.

            Ale co když jsem Puškinovu cenu dostal opravdu za vraždění, proč by ji jinak Klaus vracel?!“ honilo se nejlepšímu básníkovi celou noc hlavou, až v to pět ráno nevydržel, vyskočil z karimatky, postavil se ke zdi a vykřikl, „ne, já už to nesnesu, musím Puškinovu cenu taky vrátit!“

            Naštěstí měl náš největší básník ten den koncert, který kupodivu nikdo nezakázal. Ten koncert byl úplně vyprodaný, však se taky konal v Plzni, naši Plzeňáci svému Nohavicovi rozumějí.

            Večer vyšel náš největší básník na pódium a řekl dojatým hlasem: „Vracím Puškinovu cenu. Vracím ji, protože jsem ji dostal za písničky, ne za vraždění civilistů.“

            Ale namísto potlesku, který náš největší básník očekával, bylo ticho. Nikdo netleskal, nikdo neprovolával našemu nejlepšímu básníkovi slávu. A ani nemohl, protože i ti návštěvnici Jarkova koncertu, kteří snad neměli navíc svázané ruce, měli všichni do jednoho prostřelenou hlavu, a tak sotva mohli našemu největšímu básníkovi zatleskat. To ovšem ten nemohl vědět, protože mu do očí svítily reflektory, v jejichž záři stál jako svatý mučedník, jen mu nasadit nějaká učitelka trnovou korunu..