Volíš Zemana? Tak jsi totální hlupák!

Nikomu samozřejmě nevnucuji, co si má myslet. Ale nemůžu tajit, že tento nekorektní článek je apriori určen pro lidi s vlastní postojem spatným. Nebo i snožným

            V druhé, tak bláznivé polovině letošního roku, jsem i já konečně ochořel jakousi prapodivnou duševní chorobou.

            Na první pohled vypadal jsem snad zcela normálně, avšak to bylo jen zdání, které klamalo.

            Sám jsem věděl, ze všech lidí na celém světě, z oněch sedmi nebo kolika miliard lidských bytostí (počítáme-li mezi lidské bytosti ovšem i muslimy a ultrakatolíky) nejlíp, že se mnou není cosi v pořádku.

            Ovšem, ani nebylo o čem pochybovat. Moje duševní choroba se projevovala tím nejodpornějším a nejhnusnějším způsobem, byť jen v tom nejpřísnějším soukromí, jaké si lze jen představit v dnešním světě, kde každý člověk nedělá nic jiného, než jen fízluje a špicluje druhé.

            V tomto nejpřísnějším soukromí se mne totiž zmocňovaly, dvakrát či třikrát denně, zcela nekontrolovatelné prudké záchvaty krystalicky čiré nenávisti vůči voličům Miloše Zemana.

            Ale kdyby jen nenávisti!

            V té chvíli, kdy na můj mozek udeřila ona záhadná duševní choroba v plné své síle, propadal jsem tomu nejsměšnějšímu elitářství, pohrdaje Zemanovými voliči skoro tak, jako bůh musí pohrdat lidskými červy, kteří pohrdají jím, bohem.

            První záchvat přicházel většinou ráno, hned po snídani, ačkoliv jsem nikterak neholdoval kávě, ani sledování České televize.

            Sedím, dožvýkám poslední sousto, které zapiji posledním douškem čaje a v tom to přijde.

            „Blbci! Pitomci! Dementi!“ zatmí se před očima a já začnu mlátit pěstí do stolu, nejsa schopen se ani trochu ovládnout.

            Ovšem záchvat se stupňuje.

            Škubu sebou, z úst mi tečou sliny, slovník se přiostřuje.

            „Okoti! Mrdi! Uráci! Ičusové! Kremelské nevěstky, které zase zvolí Zemana!“ řine se mi z úst ten nejodpornější hnis.

            Záchvat trvá přibližně půl hodiny, na jeho konci už mám pěst opuchlou od mlácení do stolu a sotva chraptím: „Okoti nad okoty! Mrdi nad mrdy! Uráci nad uráky! Ičusové nad ičusy! Kremelské nevěstky, které zase zvolí Zemana!“

            A pak náhle záchvat mé duševní choroby pomine bez jakéhokoliv doznívání.

            Sedím u stolu a stydím se sám před sebou. Hanba, kterou cítím, mi div nezatemní mozek a já se nezblázním na dobro.

            Skučím a vyji tou hanbou jako raněné zvíře, jako lev v proutěné kleci.

            „Takhle se přece demokrat nechová!“ odsuzuji sám sebe za ten výlev nenávisti, a nemůže být nic mučivějšího než to vědomí, že jsem se v uplynulé půlhodině vůbec, ale vůbec neprojevoval jako demokrat.

            Co může být pro člověka skutečně demokratického větším zadostiučiněním než to, že se radostně podrobí vůli většiny, třebaže ta rozhodla v rozporu s jeho přáními a s jeho tužbami?

            Skutečného demokrata potěší ještě mnohem víc než vítězství jeho favoritů, jejich porážka. A čím víc je tato porážka drtivější, tím více se musí skutečný demokrat radovat, neboť v takových chvílích, v okamžicích drtivých proher, je demokrat nejvíce demokratem.

            Když se vítězí, dokáže být demokratem i to největší hovado. Ale když se jde od porážky k porážky, když není nic, tak jak chceme, může se z toho radovat jen skutečný demokrat, protože pro skutečného demokrata je jeho porážka zároveň i vítězstvím, protože tato porážka je především v prvé řadě vítězstvím demokracie.

            „Nu prohráli jsme zase na celé čáře, ale ve skutečnosti zvítězili, protože zvítězila demokracie!“ jásá skutečný demokrat pokaždé, když mu voliči uštědří tvrdý direkt.

            Ale já jsem se, laje voličům Miloše Zemana, jako skutečný demokrat nechoval.

            Choval jsem se jako samolibý elitář, který není schopen akceptovat vůli lidu, jímž bytostně pohrdá.

            Ale o mne samozřejmě nešlo, jakkoliv snad bylo vědomí toho, že jsem se v záchvatu své duševní choroby choval jako elitář, mučivé.

            Šlo především o voliče Miloše Zemana.

            Ani tato duševní choroba nedala mi právo tyto citlivé a vnímavé lidi urážet.

            Nepřál bych nikomu, aby ho žralo svědomí tak, jako žralo svědomí mě, když skončil ten proklatý záchvat a já zase přišel k sobě!

            „Jak jsem jen mohl?! Jak!? Urážet ty nejnevinnější lidi ze všech!“ úpěl jsem, skučel jako motor auta, jež uvízlo v závěji.

            Nadával jsem do ičusů lidem, kteří by neměli vůbec žádný problém s tím, kdyby Miloš Zeman prohrál v prezidentských volbách, jakkoliv je to samozřejmě zhola nemožné vzhledem k úrovni jeho protivníků, již mu sotva mohou být důstojnými soupeři, vždyť mnozí z nich neumí ani číst, ani psát, natož mluvit spatra, a všichni do jednoho jedí rukama jako ti největší primitivové.

            Nepochybuji, když jsem při smyslech, ani v nejmenším o tom, že kdyby přece jen přese všechno Miloš Zeman v prezidentských volbách prohrál, přijali by to jeho voliči nanejvýš důstojně.

            Neobviňovali by z této porážky kdekoho, nemluvili by o manipulaci, neuchylovali by se ke konspiračním teoriím, neházeli by špínu na vítěze, natož aby vyhrožovali emigrací, ale přijali by nového prezidenta stejně tak, jako kdyby to byl jejich prezident.

            Ano, nepochybuji ani v nejmenším o tom, že by se voliči Miloše Zemana po jeho prohře poklonili až po pás těm, kteří Miloše Zemana nevolili, řkouce: „Respektujeme vaši volbu, vaše vítězství je spravedlivé. Váš prezident je i naším prezidentem!“

            A já takovým lidem nadávám do kokotů a pičusů!

            Samozřejmě, že jsem zkoušel kdeco, abych se vyléčil.

            Studené sprchy i heřmánkový nálev vždy před spáním.

            Ale nic nezabíralo, naopak, záchvaty té ošklivé duševní choroby se ještě stupňovaly.

            Až pak mi jeden dobrý člověk poradil: „Na to nejlepší samovazba. Já to měl taky, jenže na Havla. Nadával jsem všem do havloidů, dobroserů, pravdoláskařů, do pražské kavárny.

            Ale pak jsem si dal samovazbu a přešlo to jako rýma, zkrotl jsem jako beránek“

            „Takže si mám dát samovazbu?“ ptal jsem se.

            „Jo, samovazbu. Prostě se necháte zavřít do místnosti o rozměrech dva krát dva krát dva metry a budete v ní tak dlouho, dokud vás to nepřejde.

            Můžete si to ještě zostřit půstem, tvrdým, ložem, tmou, nebo naopak, někomu pomáhá, když se pořád svítí.

            Do čtrnácti dnů budete jako rybička, to vám garantuji, všechna chorobná nenávist vás přejde.“

            Jsem v samovazbě už týden, během kterého jsem nepozřel ani sousto, ani takřka nezamhouřil oko, protože žárovka pořád svítí, udělal jsem to tak, že ji zevnitř nemůžu zhasnout. Ležím na holé studené zemi a opravdu pozoruji ve své léčbě značný pokrok.

            Dnes se zatím ještě žádný záchvat nedostavil.

Ba co víc, cítím, že i já budu asi volit Miloše Zemana, protože chci prezidenta slušného a důstojného, protože se nechci pasovat do role nepřítele lidu.

            A to je dobré znamení, že jsem již takřka vyléčen, protože sám sobě do iičusů a okotů nadávat přece nebudu, to by přece nedávalo žádný smysl!