Volím rozumného p. Hanniga, nechci, aby senioři přišli o své řidičáky!

Pan Hannig neodvratně spěje k dalšímu svému drtivému volebnímu veleúspěchu. Je mi ctí, že i mojí, byť nepatrnou zásluhou

            Nejbrutálnější a nejsurovější lidská bytost, se kterou jsem se kdy setkal, byl staříček Pagáčů.

Dalo-li se něco o něm s jistotou něco říct, pak to, že čím je starší, tím je brutálnější a surovější. Jeho brutalita a surovost stupňovala se nezadržitelně s tím, jak se mu nezadržitelně zvyšoval důchod. Každé jeho zvýšení jako by tohoto starého muže nutilo k tomu, aby osobně zkoumal, kam až je možné v tomto směru zajít a zůstat při tom ještě při smyslech.

            Přes všechnu jeho brutalitu a surovost totiž nemohlo být ani pochyb, že staříček Pagáčů je zcela při smyslech, čili jinak řečeno, že hlavu má dobrou, zcela v pořádku. Avšak personálu domu pro seniory, kde bydlel, to sotva mohlo být útěchou, nedá se slovy popsat, co všechno od staříčka Pagáče zažil.

            „To bude zase staříček Pagáč běsnit!“ zoufali si lidé, již se o něj starali, kdykoliv se měly zvyšovat důchody, „to si jistě pořídí nový bič, a bude nás jim mlátit hlava nehlava, řvát, jak nás všechny nenávidí!“

            Nutno však podotknout, že mlácení bičem, to bylo to nejmenší. Výčet všech těch brutálních a surových zvěrstev, jež patřila do repertoáru staříčka Pagáče, vydal by dobře na celý odstavec, o který by byl ovšem tento článek delší, a proto jej raději vynecháme s ohledem na čtenáře, kteří na tom nejsou s časem zrovna nejlíp.

            Za sebe však mohu říct, že od prvního okamžiku považoval jsem staříčka Pagáče za docela zajímavý fenomén, který je hoden důkladného prozkoumání, už jen proto, že by se dal z něj vytěžit docela slušný materiál na úvahu o tom, co je to vlastně lidské stáří (a jaký smysl má vlastně život obecně).

            Onen domov pro seniory stál na dosti příkrém kopci, viditelný ze všech stran. Jediná přístupová cesta tam vedla po žebříku. Zásobování ovšem probíhalo prostřednictvím lanovky, kterou se dalo, v případě potřeby, taky svézt, ať už nahoru, nebo dolů, ačkoliv nebyla primárně určena pro přepravu osob, její otevřená kabina byla prostá jakéhokoliv vybavení, jež by činila cestu jen trochu pohodlnou.

            Já jsem ovšem použil žebřík jako všichni slušní lidé, kteří dobře chápou, že nejen rozdělovat společnost, ale i např. zneužívat nákladní lanovku pro účely přepravy osob je prostě nemravné. V recepci uvítala mne usměvavá žena, usměvavá snad proto, že její denní mzda nijak se nelišila svou výší od denní mzdy jejich mužských kolegů.

            „Rád bych si promluvil se staříčkem Pagáčem.

            Ten člověk mne, hrome, opravdu zajímá!

Je to možné?“ vyslovil jsem své přání.

„Je to možné.

Jen je nutné zaplatit manipulační poplatek,“ odpověděla žena a dodala, „nejste první, ani poslední, kdo se o staříčka Pagáče zajímá. Nechtějte však po mne, abych vás k němu dovedla. Zrovna nedávno mi vyrazil všechny zuby, musela jsem si nechat udělat nové.

A víte proč?

Protože jsem žena.

,Ty kurvo, já ti dám, abys byla stejná jako já!

Vyrazím ti všechny zuby!´ řval na mě a svou hrozbu skutečně splnil.

Ani za nic vás k němu nedovedu!“

„Všechny zuby. To je velmi zajímavé,“ řekl jsem a uklidnil ženu, „půjdu k němu sám. Jen mi řekněte, kde ho najdu.“

„Jedenácté patro, úplně poslední dveře vlevo. Poznáte je hned, je na nich mříž,“ vysvětlila mi žena.

Poděkoval jsem a po zaplacení manipulačního poplatku vypravil se za staříčkem Pagáčem, ovšemže po schodech, jelikož výtah zde nebyl. Za snad ani ne deset minut jsem tak vstupoval do místnosti o rozměrech čtyři krát tři metry, jež byla staříčkovi Pagáčovi domovem.

Vstoupil jsem, pravda, bez zaklepání a tak nebylo divu, že se na mě staříček Pagáč vyřítil se železnou tyčí v ruce, kterou splašil kdoví kde.

„Zadržte, staříčku!

Nemám nic společného s personálem tohoto domova pro seniory!“ upozornil jsem ho na tuto skutečnost.

Staříčkovi klesla ruka s železnou tyčí, dokonce se usmál a řekl, ukazuje na postel, jediný kus nábytku v pokoji: „Posaďte se!“

Posadil jsem se a řekl: „Velmi mne, staříčku, zajímá vaše brutalita a surovost. Je to pravda, že jste utýral tři ženy?“

„Je,“ přikývl staříček Pagáč, přičemž dal vyniknout vráskám ve své tváři, „ale všechny až už když jsem byl v důchodu.

Ostatně takto brutálním a surovým stal jsem se až na stará kolena.“

„Opravdu?“ podivil jsem se, jako by se tomu na mém místě podivil každý.

„Opravdu,“ opět přikývl staříček a opatrně položil železnou tyč na zem, „nebýval jsem vždy brutálním a surovým člověkem. Ve svém mládí jsem byl dokonce velmi přecitlivělý. Přecitlivělost však sama zmizela, když jsem nastoupil do práce a začal si vydělávat na důchod.

Byl jsem po celý svůj produktivní věk dokonce dáván za příklad dobrého člověka.

Vše se však změnilo odchodem do důchodu, já jsem do něj odcházel v sedmašedesáti, bylo to na podzim. Tři roky se nic ovšem nedělo. Ale pak mi, v sedmdesáti, zničehonic vzali řidičák a já stal brutálním seniorem. Do roka jsem utýral svoji ženu, do zlaté svatby nám zbývalo již jen pouhá tři léta. A stejně tak jsem utýral další dvě své ženy, vdovy, se kterými jsem nechal sezdat jen právě proto, abych je utýral.

Nedovedu si tuto změnu své povahy nijak biochemicky, ani neurologicky vysvětlit. Jisto však je, že nějak souvisí s tím, že mi vzali řidičák. To byl ten moment, který nastartoval v mé povaze nevratné změny, jejichž výsledkem je právě tato brutalita a surovost, už to bude letos na podzim jářku dvacet dvacet a jeden rok.

A jisto taky je, že si svoji brutalitu a surovost užívám, že se díky ní ani chvíli nenudím, že mi zpestřuje, takříkajíc podzim života, vidíte, už podruhé jsem použil slovo podzim!“

„Možná to bude klíčové slovo,“ podotkl jsem.

„Snad,“ přikývl staříček Pagáč a vzal do ruky železnou tyč, kterou mě začal mlátit.

Nečekal jsem na nic a vyběhl z jeho pokoje, měl jsem štěstí, staříček Pagáč mne nepronásledoval, na nohy byl přece už jen trochu špatný, chválabohu, všechny moje kosti zůstaly celé!