Voják Československé lidové armády umírá vždy ve správném zákopu

Už za totáče jsme věděli, že tito chrabří chlapi brání naši vlast proti západním imperialistům i proti zdejším ztroskotancům a samozvancům  

Bylo to setkání téměř po dvou tisících letech, stejně tak letmé, jako tehdy na Golgotě…

Veronice bylo při tomto druhém setkání, stejně jako tehdy, devatenáct. Ale kdyby ji někdo nazval dítětem, se zlou by se potázal, protože říct o Veronice, že je dítě, by nebylo ničím jiným než jen nálepkováním.

Veronika rozhodně nebyla dítě!

Jak se to poznalo?

Docela jednoduše!

Veronika, už ve svých devatenácti, nebyla dívka, která by se dala snadno zmanipulovat, protože četla knihy, sledovala média a především poslouchala Jaromíra Nohavicu, básníka, jenž byl idolem veškeré, zcela přirozeně, protirežimně naladěné mládeže, neboť se psal rok 1989.

A protože se psal rok 1989, nenáviděla Veronika komunisty. Bylo to docela logické, protože jen bránila svět, kterému věřila (devatenáctileté dívky věří nádherným věcem), a komunisté (na rozdíl od roku 2023), a ovšem i vojáci Československé lidové armády, po tomto světě šlapali.

Ano, už není důvod to tajit. Veronika byla studentka, kterou zmlátili na Národní třídě, kde taky viděla poprvé, a ovšemže i naposled, vojáky Československé lidové armády v akci.

A to je to setkání, o kterém je řeč.

Veronika se tehdy, stejně jako ostatní studenti, dovedení tam pracovníky a agenty Státní bezpečnosti, ocitla na Národní třídě, kde už stáli připraveni obrněnci se štíty, kterým Veronika neviděla do očí.

A čekal tam i ten obr v maskáčích a červeném baretu, příslušník ČSLA, kterému se už do očí podívala.

Jsou věci, na které se nezapomíná, věci, které se s námi táhnou skrze veškeré naše životy, věci, které v nás zůstanou na věky.

Ty oči už Veronika přece jednou viděla!

Dobře si vzpomínala, kde to bylo!

Bylo tam tehdy taky hodně lidí, kteří tvořili husté špalíry, mezi nimiž procházeli ti, již byli odsouzeni na smrt, nesouce si každý na rameni svůj dřevěný (to jen katoličtí biskupové mají kříž zlatý), nedbale stlučený kříž.

Mezi všemi těmi zločinci byl obzvláště jeden velmi zbědovaný muž a mezi lidmi, kteří tvořili husté špalíry, byla zase i Veronika. Tento muž se na chvíli zastavil, sotva stoje na nohou. Po tváři se mu řinul pot smísený s krví.

„Bože, jak já je nenávidím!“ zasyčela Veronika při pohledu na toho muže nenávistí vůči těm, kteří tohoto muže poslali na smrt.,

Byli to papaláši, vážení znalci svatých knih, kteří s pohrdáním nálepkovali takové mladé lidi jako Veronika. Byli to oni, kdož označili onoho zbědovaného muž za zlo jen proto, že posunul význam svatých knih, které mohli správně vykládat jedině oni, farizejové.

Veronikou lomcovala nenávist tak, že se neudržela a podala onu zbědovanému muži svůj šátek, aby si mohl otřít zakrvavené čelo.

V tu chvíli se jejich pohledy střetly a Veronika pochopila, že právě hledí do očí Božího syna, který se narodil o Vánocích v jednom betlémské chlévě.

A teď do těch samých očí teď, na Národní třídě, hleděla zas.

Obličej se jí zkřivil ještě větší nenávistí a Veronika zasyčela stejně jako tenkrát: „Bože, jak tě nenávidím. Jsi zrádce, jsi zlo! Jak jsi mohl?!“

Obr v červeném baretu se smutně usmál: „Karmický zákon je neúprosný! Kdo je ponížený, bude povýšen, kdo je povýšený, bude ponížen!

Kdo je teď Zlo, bude dobro, kdo je dobrem, bude Zlem!

Nezradil jsem, ba právě naopak, jsem poslušen zákonů svého Otce!“

Ale kde s tím na Veroniku!

Měla devatenáct a o světě věděla svoje.

„Nenávidím tě! Kapitána, Čaroděje i Básníka miluju, protože se nikdy nenechali zmanipulovat, i když podepsali spolupráci.

Je miluji, a tebe nenávidím!

A myslí vlastní hlavou. Doporučuji!“

Obr v maskáčích se smutně usmál: „Ty, které miluješ, byli těmi, kdož mne tenkrát bičovali.“

Ale Veronika se nenechala zmanipulovat: „Lžeš! Jsi zlo!“

Na to už obr v maskáčích neřekl nic, napřáhl se a udeřil Veroniku svojí pěstí přímo do obličeje. Veronika si stačila ještě všimnout velké mokvající a ošklivě hnisající rány na hřbetě obrovy ruky, přesně takové rány, jakou po sobě zanechávají velké kovové hřeby, kterými se ruce ukřižovaného přibíjejí ke kříži.

Jistě není náhoda, že přesně takové rány má na svých rukou i milovaný Básník, který podepsal spolupráci se Státní bezpečností a tak vzal na sebe všechny lidské hříchy, za což byl vyznamenám Puškinovou cenou.

Právem.

Každému podle jeho gusta.

Já budu dál držet basu s těmi věčně pomýlenými intelektuály a vlajícími umělci, kterým jsou moralizující a sentimentální práskači k smíchu.

Pěkný věčný život všem!