Vliv dezinformací se silně přeceňuje

Pokud nezaujatý pozorovatel sleduje intenzitu „boje proti dezinformacím“ vedeném bruselskou i domácí vrchnosti, musí nutně nabýt dojmu, že je celá naše společnost ovládána rafinovanými lháři šířícími nebezpečné smyšlenky

Stál jsem u Kátiných dveří a zoufale do nich bušil.

Nikdo mi neotvíral.

Zároveň jsem Káťu prozváněl ze všech sil, ale Káťa to nezvedala.

„Zatkli ji! Určitě ji zatkli!“ vířily mi hlavou ty nejčernější myšlenky, protože Káťa bývala touto dobou vždy doma.

Ale pak Káťa přece jen otevřela.

V květovaném županu a v hlavě zabalené do růžového ručníku.

„Tak jsi doma! Nezatkli tě!“ zvolal jsem s úlevou.

„Sprchovala jsem se, promiň,“ omluvně se usmála Káťa a upravila si župan, který ji na hrudi trochu odstával, „bušíš tady dlouho?“

„Asi dvacet minut,“ řekl jsem a udiveně dodal, „ty máš teplou vodu?“

„Proč?“ nechápala Káťa.

„Protože ses tak dlouho sprchovala!“ vyhrkl jsem už v předsíni, když jsem se zouval.

„Sprchovala jsem se studenou,“ vysvětlila mi Káťa.

„Cože? Studenou? Tak dlouho?“ nevěřil jsem.

„Jo. Studenou. Ale nemá to nic společného s levným ruským plynem,“ řekla Káťa.

„Nemá? Jak to?“ nevycházel jsem s údivu.

„Protože se tak sprchuji od covidu. Podle doktorky Pekové je to nejlepší obrana proti covidu. No, a už mi to zůstalo. Mám to ráda, když na sebe pouštím ledovou vodu,“ přiznala se Káťa.

To už jsem seděl u stolu: „Taky jsem nevěřil, že je covid umělého původu. A vida, nakonec se ukázalo, že ho do Číny z tajných biologických laboratoří na Ukrajině skutečně dotáhli Američani. Proto byla v Číně tak drastická proticovidová opatření, protože covid vymysleli Američani.“

„Prokrvuje to organismus,“ dodala Káťa a postavila přede mne mísu buchet, „vezmi si. Koupila jsem je v obchodě, kde neprodávají nic, co bylo z ukrajinského obilí.“

„Díky, tak to si dám,“ sáhl jsem po buchtě a s plnou pusou pokračoval, „nevíš, co je s Veronikou? Byl jsem u ní, ale nikde nikdo. Je mi to divné. Moc divné. Má teď přece maturity, tak kde by mohla být?“

„Veroniku odvezli,“ řekla Káťa.

„Kam ji odvezli?“ polekal jsem se.

„Ty to nevíš?“ zeptala se Káťa.

„Ne, nevím,“ řekl jsem.

„Tam, kam odvážejí všechny hysterické ženy,“ informovala mě Káťa.

„Proboha, snad ji neodvezli…“ zadrhl se mi hlas.

„Ano, tam ji odvezli,“ přikývla Káťa a pokračovala se, „zabarikádovala se v bytě a nechtěla z něho pustit děti, aby ty nemusely jet bojovat kdesi na východní hranici EU. Taky si nalepila na okno alobal. Kvůli jadernému výbuchu, protože v okruhu deseti kilometrů neměla žádný kryt.

Když se k ní do bytu konečně dostali, ležela na zemi, i s dětmi, patami směrem k předpokládanému epicentru jaderného výbuchu.“

„To je strašné, to už je jak za komunistů, lidi se už zase zavírají do blázinců za to, že čtou necenzurované zprávy. Každý přece ví, že bude mobilizace a že nás pošlou bojovat na Halič, až Američanům dojdou Ukrajinci,“ zhrozil jsem se.

„Ano, je to strašné,“ přikývla Káťa a dodala, „nejdříve se vytvoří nějaká hrozba. Tedy v případě Veroniky mobilizace. Ta se pořádně ta se pořádně zveličí, třeba rozesíláním řetězových emailů, nebo informací, které se vzápětí smažou.

A už je tu důvod proti ní bojovat. V případě mobilizace tedy proti vládě, proti Západu, který nás žene na jatka pro své vlastní zájmy.

A o co jde v případě mobilizace?

Slouží to jako skvělá cesta k vytváření atmosféry strachu, ten z lidí dělá poslušné a zmanipulované ovce, které jsou ovšem přesvědčené, že jedině ony jsou nezmanipulované, protože vědí, že se chystá mobilizace a my půjdeme do války.

Ale na Veroniku bylo toho strachu už příliš.“

„To bude těmi maturitami Vzala si toho na sebe moc. Čtyřicet šest maturit a do toho ještě ta mobilizace a jaderná válka,“ pokýval jsem hlavou a dodal, „ale já měl taky příšerný strach. Že v zimě bez levného ruského plynu zmrznu. A teď mám zase strach, že to tady vláda všechno zničí.

Já se ti toho bojím víc než klimatické změny.

Víš té bídy, co přijde!

Té se bojím!

Toho ožebračení, které se chystá, cílené likvidace všech nepodvolených, toho se taky bojím, že už nebude svoboda slova, protože cenzuru už nebude řídit nějaký člověk, nějaký ten Pojar, ale všudypřítomná umělá inteligence.

Bída a cenzura, toho se bojím!

Já vím, že vliv dezinformací přeceňuje, ale řekni mi, Káťo, kdo to šíří?

To o té mobilizaci, o bídě, o covidovém apartheidu?“

Káťa se zazubila: „Vláda to šíří, kdo jiný?“

„Vláda? Šíří to sama proti sobě?“ podivil jsem se.

„Ano vláda. Potřebuje zjistit, kdo je nepodvolený, protože tomu uvěří, aby pak mohla s těmito nepodvolenými zacházet hůř jak komunisti s disidenty.

Vláda rozšíří, že se chystá mobilizace a kdo je pro mír, tak s ním šup do blázince, nebo do žaláře, aby pak, až ta mobilizace přijde, nebyly žádné problémy. Nebo rozšíří, že bude bída, a s tím, kdo je proti bídě šup do blázince, nebo do vězení, takže až skutečně přijde bída, tak nebude nikdo protestovat.

Ono totiž už nejde o boj proti dezinformacím. Stejně nikdo pořádně neví, co to vlastně je.

Je dezinformace, když vláda záměrně šíří, že se chystá mobilizace, aby zlikvidovala pacifisty, protože se ta mobilizace skutečně chystá a skutečně půjdeme umírat za cizí zájmy?

To není dezinformace, ale to je signál jasný jako facka.

A ona to vlastně facka je, když sama vláda šíří pravdivé informace, ze kterých záměrně dělá dezinformace.“

Z toho, co řekla Káťa, se mi udělalo nanic.

Taková sviňárna!

„To je ta největší morální bída, jaká může existovat! Strašit schválně lidi, aby se pak mohli zavírat do blázinců! To nedělali snad ani komunisti!“ vykřikl jsem nasraně. 

A to bylo tak to jediné, co jsem s tím mohl dělat, protože o to právě vládě šlo, aby mě vyhnala do ulic, abych tam šel jako ovce na porážku, s českou vlajkou v ruce a s trikolórou na klopě, právě to nenáviděná vláda potřebovala, abych udělal...