Vládní vakcinační kampaň s brutálními fotkami. Bude i letáková kampaň a potisky triček?

Smrt. Smrt, kam se člověk podívá. A když ne smrt, tak aspoň umírání. A když ne umírání, tak na smrt unavení zdravotníci. Už včera bylo na vládní kampaň s brutálními fotkami pozdě  

            Rodiče nás drželi hodně zkrátka, kdoví, jim to na facebooku nakukal, že to bude pro nás nejlepší .

Ale naštěstí byli natolik prozíraví, že nás každou neděli po obědě brali do covidária, ještě před tím než se jeho návštěvy staly povinnými pro veškeré obyvatelstvo starší jednoho roku a mladší devadesáti let. Brali nás tam, aby nám ukázali,, jak dokáže být život krutý a nemilosrdný, když si nebudeme umývat ruce a udržovat rozestupy. Pro nás děti to byl vždy ohromný svátek, jemuž nemohly konkurovat ani Vánoce.

            Ježíšek, rozsvícený stromek, rozkvetlé barborky, bramborový salát, řízek, půlnoční, to nebylo nic proti tomu, co jsme mohli vidět a zažít v covidáriu.

            Do covidária jsme ovšem chodili pěšky, i když to bylo přes půl města. Těžko říct, co tím rodiče sledovali, když všude jinde jsme jezdívali autem. Snad tím jen chtěli podtrhnout výjimečnost tohoto zážitku, anebo jim možná šlo o to, abychom měli chůzi spojenou navždy s tím, čeho jsme byli v covidáriu byť, jen nepřímými účastníky, to jest umírání a smrti.

            A toto umírání, tak drastické, nás do covidária táhlo a lákalo nejvíc. Je něco jiného, když rozmáčknete nějakou housenku nebo bakterii a vidíte, jak se svíjí v posledním tažení, je něco jiného, když na jatkách přihlížíte tomu, jak se dobytek s podříznutým hrdlem chvěje ve smrtelné křeči, než když vidíte člověka umírajícího přes veškerou, a nutno říct i velmi nákladnou péči, v covidáriu.

Přinejmenším pro dítě, a my jsme byly děti, je to něco jiného, a jestli mám být rodičům aspoň za něco vděčný, pak určitě za tyto nedělní návštěvy covidária.

Ostatní sám jsem na vlastní uši slyšel, jak rodiče jednou komusi říkají: „Děti by měly vědět, jak vypadá smrt a umírání. Války, ani hlad dnes nemáme, tak musíme do covidária. Díky bohu za něj!“

Na dnešní návštěvu covidária jsem se obzvláště těšil. My děti jsme totiž byly dvě. Já a moje starší sestra. Tuto svoji starší sestru jsem velmi nenáviděl. Důvod mé nenávisti, jak už to u dětí bývá, byl docela prostý. Sestra dostávala od rodičů každé dva roky na své jmeniny zbrusu nový mobil, kdežto já jsem se musel spokojit se starým mobilem po sestře.

Po celou dobu mého dětství mi rodiče nikdy nekoupili nový mobil, kdežto sestra měla nový mobil ob rok.

Řekněte sami, jak jsem ji za to mohl milovat upřímnou bratrskou láskou, když jsem kvůli tomu trpěl špatně skrývaným komplexem méněcennosti?

Jenže minulý týden jsem sestru vyprovokoval k sázce, do které jsem vkládal všechny své naděje.

To jsme byli zase na obligátní nedělní návštěvě v covidáriu.

Vzal jsem sestru za ruku a ukázal na umírajícího člověka, kterému už zavedli mimotělní oběhy, a kolem kterého v každém okamžiku postávali nejméně tři, již velmi unavení příslušníci zdravotnického personálu.

„Vsaď se, že ten člověk neumře!“ vyhrkl jsem.

Sestra se jen ušklíbla: „Ses zbláznil! Ten je jasnej! Ještě dnes natáhne péra!“

„Nezemře! Vsaď se, o co chceš! Vsaď se o svůj mobil!“ trval jsem na svém, a abych sestru nalákal na tu šílenou sázku, ještě jsem dodal, „když zhebne, tak budu po tobě půl roku dojídat na snídani, na oběd i na večeři ovesnou kaši tak, aby táta s mámou nic nepoznali!“

Dobře jsem věděl, že tomu sestra nemůže odolat a nemýlil jsem se.

„Platí! Ale stejně seš, brácha, blázen! Ovesná kaše ti poleze ušima, nakonec tě ještě budou muset odvézt sem,“ řekla sestra a plácla si se mnou.

A dnes se mělo ukázat, kdo naši sázku vyhrál. Nevím proč, ale byl jsem pevně přesvědčený, že ten člověk, na kterého jsem ukázal, přežije, zdálo se mi, že jsem v jeho vytřeštěném zraku zahlédl něco, co by člověk s básnickými sklony nazval jiskrou života, která se nedá jen tak uhasit.

Ano, byl jsem přesvědčen, že ten člověk nezemře teď, v covidáriu, jako mnoho jiných, jemu podobných, kteří už nestihli třetí, životodárnou posilující dávku, ale až za mnoho let, hezky v intimním klidu svého domova obklopen svými blízkými těsně před půlnocí. Ta vize byla tak živá a jasná, že neváhal jsem ani chvilku se sázkou, v níž dával jsem všanc mnohem víc než sestra, protože ovesná kaše, kterou nás krmili rodiče, byla opravdu odporná.

„Co to tak hltáš! Jez pomalu! Nebo se udusíš!“ napomínali mě rodiče u dnešního nedělního oběda.

Ale já se nedokázal ovládnout. Rval jsem do sebe ovesnou kaši, abychom mohli co nejdřív vyrazit do covidária.

Přísahám, že jsem nikdy nedostal víc pohlavků než při dnešním nedělním obědě!

Konečně všichni dojedli a mohli jsme vyrazit.

Nejraděj bych celou cestou běžel jako Zátopek ve filmu, který jsem si nedávno zadarmo stáhl.

Však taky na mě rodiče celou cestu pořád křičeli: „Seš Zátopek? Kam tak spěcháš? Zpotíš se, nachladíš se a chcípneš!“

Konečně jsme došli k nové budově covidária nedávno postavenému podle návrhu Evy Jiřičné. Byla to neskutečně vzdušná budova, snad nejvzdušnější v celé, tak pohnuté polistopadové historii české architektury.

Když jsme do ní vcházeli, hořel jsem už tak, že rodiče na mě dopáleně křičeli: „Vzpamatuj se! Vždyť je to jenom smrt a umírání! Ještě si tě tady nechají, když se neuklidníš!“

Ale já už chytil starší sestru za ruku a táhl ji, rodiče a nerodiče, tam, kde ležel člověk, o jehož život jsme se vsadili.

Sestra se vítězoslavně smála, její perlivý, tak svůdný dívčí smích, že by mu neodolal ani Cimický, se rozléhal celým covidáriem, nebo mi to aspoň tak připadalo.

„Seš blázen, brácha, seš blázen, haha, zadusíš se ovesnou kaší, nebudeš moct dýchat, budeš ji mít všude, haha!“ opakovala pořád dokola sestra.

Ale když jsme došli k prosklené stěně, u které se měla rozhodnout naše sázka, sestřin smích přestal, jako když utne.

„Je tam! Nezemřel! Jen tam! Vidíš? Dokonce už není ani napojený na mimotělní oběh! Má jen dýchací masku! Žije! Žije!“ jásal jsem jako pominutý.

„Ty vogo, to není možný! Von fakt žije!“ nevěřila segra vlastním očím, když viděla žít člověka, který měl podle ní zemřít už před týdnem.

„Mobil! Dej sem mobil! Konečně budu mít pořádný mobil! Aspoň jednou v životě!“ byl jsem radostí bez sebe.

„To neplatí! Určitě mu dali invermektin! Je to podvod! Stejnej podvod jako očkování!“ bránila se sestra.

„Platí to! Platí to! Nezemřel! Žije! Teď se pohnul!“ trval jsem na svém.

Sestra chtě nechtě musela uznat, že naši sázku prohrála.

„Se nezblázni. Kdyby mu nedali invermektin, lezla by ti kaše z uší, já bych z takovýho vítězství radost neměla,“ podávala mi sestra opovržlivě svůj nový mobil, který dostala teprve před čtrnácti dny..

Ale mě tím ponížit nemohla. Vzal jsem ho a hned s ním natočil toho člověka, na jehož život jsem vsadil všechno a vyhrál svou vlastní důstojnost.