Vláda nám chce zakázat i zimní hory, naši poslední radost

Počty nakažených nerostou, PES klesá, ale proticovidová opatření se mají opět zpřísňovat, přičemž  zákaz se má týkat i výletů do milovaných zimních hor  

            Když byl vyhlášen nouzový stav, okamžitě jsme se zamilovali do hor. Bylo to ovšem pochopitelné. Hory jsou neuvěřitelný zdroj energie. Slastný pocit je pro i pro nás, jako po každého člověka spojen se šlapáním nekonečné pláně, která se třpytí jako diamanty, což se v nouzovém stavu docela hodí.

            Bylo pro toto jen otázkou času, kdy do hor taky vyrazíme, abychom načerpali energii a oddali se slastnému pocitu na skialpecch

Jeli jsme asi už pět hodin autem v dlouhé, pomalu vpřed se šinoucí koloně, když se konečně před námi objevily milované hory.

            „Támhle jsou, vidíte je! Milované hory!“ vykřikl jsem a ukázal na hory před námi.

            „Jak jsou bílé! Vypadají jako vystřižené z papíru!“ rozplývali se všichni nadšením z milovaných hor.

            „Jejich nejvyšší hřebeny nebyly nikdy zaledněny, ale účinky mrazu, ledu, sněhu a větru daly vzniknout unikátní kolekci mrazem tříděných forem reliéfu, která nemá v ostatních evropských středohorách obdoby. Kryoplanační terasy, mrazové půdy, tory a skalní hradby, thufury, girlandy, putující kamenné bloky, periglaciální sutě či soliflukční valy představují geodiverzitu, kterou jsou tyto hory daleko široko proslulé,“ považoval jsem za důležité připomenout a starostlivě dodal, „jen abychom měli kde zaparkovat. Z toho mám největších strach. Nebojím se ani tak lavin, jako toho, že nezaparkujeme. Říká se, že je to tam, v horách, s parkováním ještě horší než v Praze.“

            Po mých slovech se v auto rozhostilo chmurné mlčení. Všichni si představovali, co by se stalo, kdybychom neměli opravdu kde zaparkovat, kdybychom se museli obrátit a jet zpátky, aniž bychom se vůbec nadechli horského vzduchu, po kterém naše plíce tak toužily.

            Hory se mezitím přibližovaly, až jsme do nich opravdu vjeli.

            „Zdá se, že solí dobře. Podívejte, na silnici není žádné vrstva uježděného sněhu. Vypadá to, že sněhové řetězy nebudeme potřebovat,“ řekl jsem, protože horská silnice, po které jsme už jeli, byla příjemně posolená až do zimního střediska, do něhož jsme vjeli za krásného slunečného počasí.

            Měli jsme neuvěřitelné štěstí, protože po hodině marného hledání místa, kde bychom mohli zaparkovat, jsme zničehonic viděli, jak do velkého SUV, za nímž byl zapřažen vozík se dvěma nádhernými čistokrevnými sněžnými skútry, nasedá nějaká rodinka a uvolňuje místo k parkování.

            „Narvi to tam!“ zařval jsem na řidiče a tak jsme za chvíli mohli vystoupit z auta.

            Horský vzduch udeřil nás do plic vší silou, divže nás nepřipravil o rozum.

            „To je fakt hustý!“ nešetřil jsem obdivem, dodávaje, „a to ještě nejsme v žádné rezervaci, kam je vstup zakázán, tam musí být, pane jo, vzdoušek!“

            Ale nebyl čas na nějaké básnění, chtěli-li jsme si to v horách pořádně užít. Začali jsme proto z auta vytahovat skialpinistické nářádíčko.

            „Hlavně nesmíme zapomenout tulení pásy. Bez nich bychom byli ztracení a musela by nás zachraňovat horská služba. To budou myslím ony, ty tulení pásy!“ upozornil jsem, že musíme vzít tulení pásy, protože jít do hor bez tuleních pásů je vyložený hazard.

            Brzy jsme měli všechno potřebné z auta venku a mohli vyrazit tam, do kopců, kde se člověka a jeho duše zmocňuje neuvěřitelná lehkost, kde se mu do krve vyplavují kýble erdofinů, takže si nejen pročistí hlavu, ale překoná i vlastní limity, vystoupí z komfortní zóny, což mu umožní líp poznat sebe sama, což je ten hlavní důvod, proč lidé jezdí do hor.

            Neudělali jsem ovšem od našeho auta ani dva kroky a narazili jsme na problém. Lidé totiž vytvořili dva proudy, dvě lidské řeky, které se valily opačným směrem, ale přitom všichni vypadali, že vyrážejí do hor jako my.

            „Promiňte, nevíte, jak se dostaneme do přírodní rezervace, víte, jak se tam nesmí, protože je to vzácná vrcholová partie, a jak tam padají ty laviny?“ zeptal jsem se jakéhosi postaršího seniora, který kolem nás procházel se svými vnoučaty.

            „Jestli jdete na laviny, tak to musíte do toho druhého proudu. Já jdu tuhle s vnoučaty bobovat na černou sjezdovku, je úplně zledovatělá. Včera se nám podařilo sehnat boby, tak jsme vyrazili do hor,“ vysvětlil mi senior a ukázal na své vnoučata.

            „Jsou opravdu pěkné,“ pochválil jsem boby a obrátil se k naší partičce, „tihle jdou na sjezdovku, musíme se přidat k těm druhým!“

            Nechali jsme se tedy pohltit druhou lidskou řekou, která nás unášela směrem k přírodní rezervaci.

            „Předevčírem tam spadla lavina, včera tam taky spadla lavina, mám strach, že dnes tam nic nespadne a že jsme sem jeli zbytečně,“ svěřoval se jakýsi mladík v teniskách nějaké dívce, která měla na lyžích, jak jsem si všiml, taky tulení pásy, bez kterých bychom byli opravdu namydlení.

            „To mi ani neříkej, že dnes nic nespadne!“ syčela dívka.

            Brzy jsme ale páreček nechali za sebou, protože mladíkovi praskla guma na teplákách a nezbývalo mu nic jiného než zavolat horskou službu, aby ho transportovala dolů, do bezpečí. My však, spolu s davy, dál neochvějně směřovali k přírodní rezervaci, kde mělo být, podle toho, co se píše na sociálních sítích, v celých horách vůbec nejpěkněji, takže tam ani nevíte, kde začíná země a kde končí nebe, protože je to zvláštní prostor nabitý energií, jste tam v hezkém zabezpečení, jako by vás někdo objímal a balil do peřinky.

            Dal jsem se do řeči s nějakou mladou maminkou, která nesla dítě v šátku.

            „Už jste byl někdy v lavině?“ ptala se mě.

            „Ne, ještě nebyl. Já jezdil dřív na hory jenom chlastat,“ přiznal jsem se.

            „Já už byla v lavině hodněkrát. Jsem v nich jako doma. Hlavně musíte přes lavinový svah traverzovat, jinak se lavina neutrhne,“ radila mi a pak dodala, „Ta jízda z kopce, když jste v kotrmelcích, to je něco. Kolikrát se slyším, jak řvu radostí. Když umíte přírodu vnímat, dá vám nazpět, co vám chybí. Slyšíte to ticho, to je nádhera co? Dala jsem si mobil na tichý režim, dnes se určitě něco utrhne.“

            Ticho bylo opravdu nádherné, šli jsme asi hodinu hlubokým sněhem, až jsme se konečně dostali k přírodní rezervaci. Byla v ní už spousta lidí, ale podařilo se nám mezi ně ještě vmáčknout.

            „Lavina se musí utrhnout každou chvilku. Najednou se ozve hukot a už jedete. Slyšíte, to je ono!“ zvolala nadšeně mladá maminka a její další slova zanikla v hukotu, který sílil a mohutněl.

            Lidská lavina se utrhla, valila se dolů po prudkém svahu, nabírala na síle. Cítil jsem, jak do mě naráží lidská těla, jak mě strhávají, a když jsem se konečně zastavil, byl jsem lidskými těly docela zavalený. Slyšel jsem jak nějakému magorovi, který byl ještě pode mnou, pořád zvoní mobil tím nejotravnějším vyzváněním, protože si nedal tichý režim.

            Bylo to docela na bednu, protože ten magor se, stejně jako já, nemohl pohnout a tak mu mobil pořád vyzváněl. Myslel jsem, že se z toho zblázním, nechápal jsem, kdo mu může pořád volat, a proto jsem byl celkem rád, když mě konečně záchranáři z laviny vyprostili a naložili do jednoho z vrtulníků, který mne okamžitě transportoval do nejbližší fakultní nemocnice na covid test.

           Ale dopadlo to dobře, test jsem měl negativní, takže jsem na horách nic nechytil, vrátil se z nich živý a zdravý, o britskou mutaci koronaviru jsem tam ani okem nezavadil.