Vláda chce zvýšením úvazku udělat z učitelů otroky

V televizi zaznělo, že vláda chce zvýšit učitelům jejich úvazek až o celou čtvrtinu. Za tím nápadem trčí buď nekonečná hloupost, nebo arogance světské moci

Z reproduktoru umístěným nad vchodem do kostela se už dobře pět minut ozýval hlas kněze, muže, který byl samotným Bohem povolán ke kněžské službě, ale paní pořád učitelka nikde.

Minuty běžely a kněz se nořil hlouběji a hlouběji do mystického oparu, jenž se kolem něho zvedal s tím, jak se mše svatá rozbíhala, jak nabírala na své síle a mohutnosti, stejně jako řeka valící se ze svého prameniště. Tam uvnitř už nebylo snad nikoho, kdo by se nenacházel, přiznav předtím svoji vinu, v mystickém vytržení.

„Očisti mi, Pane, srdce i ústa, abych dobře zvěstoval své svaté evangelium," žádal zrovna kněz Pána Našeho, když se paní učitelka konečně objevila.

„Zase jsem to nestihla! Zase jdu pozdě,“ vydechla nešťastně, když uřícená dorazila ke vchodu do kostela, zatímco jáhen už četl z evangelia.

„Teď už ke svatému přijímání nemůžete,“ řekl jsem smutně a dodal, „to mne opravdu překvapuje! Ve vládě jsou lidovci, a nikoho nenapadne, že když se učitelům zvýší úvazek, tak nebudou stíhat večer mši svatou!

Víte co?

Tady už stát nemůžeme, protože by to byl hřích. Nelze přijít uprostřed mše svaté, protože je tím narušeno jemné předivo, z něhož je mše svatá utkána. Má-li být mše svatá tím, čím je, musíme se ji účastnit buď od začátku, nebo vůbec, už jen proto, že bychom pozdním příchodem mohli posunout její význam zcela jinam.

Vidíte, tamhle je lavička. Je dost daleko na to, abychom už neslyšeli kněze. Pojďme si tam sednout!“

To, co jsem řekl, bylo velmi rozumné. Už jen proto, že paní učitelka byla velmi udýchaná, jak běžela ze školy, aby stihla mši svatou. Pro jistotu jsem ji vzal za loket a odvedl od kostela, kde by naše přítomnost byla už jen kontraproduktivní. Mše svatá je příliš vážná věc na to, aby se do ní vnášely chaos a nekázeň, byť ne vlastní vinou, ale proto, že vám ve škole zvýšili úvazek.

Mé tušení se potvrdilo, lavička byla skutečně dostatečně daleko, aby už k nám nic nedoléhalo z reproduktoru nad vchodem do kostela.

„Proti osmiletkám nic nemám, ale tohle zvýšení úvazku učitelům, to je dílo Ďáblovo! Já zlo poznám!“ zvolala nakvašeně paní učitelka, když už jsme seděli na lavičce.

Dobře jsem ji chápal, nestihnout večerní mši svatou kvůli zvýšenému úvazku ve škole, to je opravdu zlo.

„Úspory ve školství? Naložte víc učitelům!“ zvolal jsem rozhořčeně a dodal, „pro pár mizerných tisícovek navíc přidat čtvrtinu práce navíc, to si zatím nikdo netroufl, fujtabl!“

Byl jsem opravdu rozhořčený na nejvyšší možnou míru, dělat z učitelů otroky, to už je hodně přes čáru.

„V mládí jsem se občas připravovala na školní pětačtyřicetiminutovku i osm hodin, když jsem chtěla téma zajímavě uchopit, takže když jsem měla během týdne učit, řekněme, dvacet vyučovacích hodin, tak jsem na to potřebovala sto šedesát hodin přípravy týdně.

Dnes už jsem o poznání rychlejší. Ale stejně mě občas přípravy potrápí, protože učebnice nejsou ideální a člověk nejraději pracuje s vlastním materiálem, kterého mám, díky bohu, víc než dost, protože recitujeme v hodinách Nohavicu.

Víte, mně jde především o princip!

Samozřejmě nemám nic proti tomu, že teď budu recitovat Nohavicu o šest hodin týdně víc. Vlastně jsem za to ráda.

Ale nejde přece jen o mě.

Jde třeba o tělocvikáře, nebo učitelé výtvarné výchovy!

Ti přece nemohou ve svých hodinách recitovat Nohavicu jako já!

Ale i oni budou mít zvýšený úvazek!“

Paní učitelka plála spravedlivým hněvem kvůli tělocvikářům a učitelům výtvarné výchovy, kteří budou navýšením úvazkům postiženi mnohem víc než ona, protože nemohou recitovat Nohavicu.

Tento spravedlivý hněv paní učitelce velmi slušel, přesto jsem si neodpustil poznamenat: „To jste celá vy! Myslíte jen na druhé a na sebe! Nemůžete přijít včas na večerní mši svatou, protože vám zvýšili úvazek, ale největší starost máte o tělocvikáře a učitele výtvarné výchovy.

Z vás by měl Kristus radost, protože vy jste skutečná křesťanka, ta, která jej věrně následuje!“

A jak jsem to řekl, začali z kostela vycházet lidé, neboť mše svatá se skončila.

Ti lidé byli jistě zbožní, vždyť byli právě přítomni svátostné proměně, ale nikdo by mi nevymluvil, že na lavičce vedle mne sedí anděl, byť má tvář s jižanskými rysy a květovanou sukni, anděl, který při mne stál, respektive seděl, byť byl na tomto světě jen otrokem, protože učitelem, respektive učitelkou.

A opravdu lidé, kteří kolem nás procházeli, se při pohledu na paní učitelku zbožně křižovali, protože učitelé, dnešní otroci, budou již brzy těmi prvními, a zbožní, hluboce věřící lidé to už vědí, proto na jejich rtech hraje od rána do večera radostný úsměv, proto mají radost z každého anděla, neboť to může být právě ten, který v příští sekundě zatroubí na polnice, ten který zmáčkne tlačítka, aby se počala jaderná apokalypsa, neboli očista.