Vítejte ve zlých časech!

Přidávám se ke všem zdejším temných prorokům a že jich tady je jako máku vlčího, jako koukolu v pšenici

            Z Opočna vyrazili jsme v pravé poledne. Rodné město malíře Kupky nezanechalo v nás však žádný příznivý dojem. Nebýt ucházející zmrzliny, na kterou jsme zde narazili, sotva bychom mohli říct o Opočně něco určitějšího než jen to, že jsme zde v pronajatém bytě strávili zcela zbytečně asi dva týdny, aniž bychom Kupku aspoň jednou jedinkrát potkali, ačkoliv právě kvůli němu jsme sem jeli na tuzemskou dovolenou.

            O to víc jsme se těšili do dalšího našeho dovolenkového cíle, do Dobrušky, která podle slov našeho průvodce, podmračeného muže, jenž se při své klátivé chůzi opíral o asi dva a půl metru vysokou hůl, nebyla od Opočna příliš daleko.

A zdálo se, že náš průvodce nelže, protože bylo přesně čtvrt na jednu, když ukázal svojí dlouhou holí před sebe a sotva srozumitelně řekl: „Tam to, to už je Dobruška. Dál s vámi nepůjdu, je už příliš pozdě. Slušní lidé by se v takovém vedru neměli potloukat po venku.“

„Podivín,“ pomyslili jsme si, ale smluvenou odměnu jsme mu bez řečí vyplatili, musili jsme uznat, že nyní můžeme do Dobrušky dorazit i sami, pokud to, na co ukazoval průvodce, byla skutečně Dobruška.

Ale co jiného to mohlo být než právě Dobruška, protože my sami jsme tímto směrem mnohokrát hleděli s neskrývanými nadějemi, když procházeli jsme se nudnými ulicemi Opočna a těšili se stále víc na tu chvíli, až toto mrtvé město konečně opustíme a vydáme se právě do Dobrušky?

Byla jedna hodina a my skutečně vcházeli do Dobrušky, přesně tak, jak jsme si to v minulých, tak jednotvárných dnech naší, zatím ne příliš podařené dovolené, toužebně vysnili. Celá cesta sem trvala nám právě 60 minut a podle všeho málokdo před námi dokázal to, co my právě teď, totiž dojít z Opočna do Dobrušky za pouhou hodinu, navíc ještě krátce po poledni, kdy Slunce nejvíce žhne a rozpálený asfalt spaluje vše živé a s průměrnou tepovou frekvencí hluboko pod stovku úderů za minutu. A sotva jsme do Dobrušky vešli, spadla z nás všechna tíha, která se v našich hlavách nahromadila během našeho pobytu v Opočně a spolu s tím dostavila se i neskutečná euforie.

„Tak jsme konečně tady!“ jásali jsme, výskali radostí, objímali a i na slzičky došlo, ale tyto slzičky nebyly vůbec hořké, ba právě naopak.

Netrvalo dlouho a objevil se, i přes vedro, které panovalo, jakýsi místní člověk s igelitkou v ruce. Ta igelitka byla napěchována starým papírem, což působilo roztomilým dojmem a po tom všem, co jsme zažili, respektive nezažili v Opočně, to působilo jako balzám.

„Jsme cizí lidé, ale nechceme vám ublížit, ani vás nechceme očkovat proti covid-19. Vidíte sám, že nemáme roušky a přísaháme na svou čest, že ruce jsme si nemyli dobře už dva týdny. Věřte nám, že nejsme žádni levičáci, co by vás snad nutili změnit pohlaví.

Jen nám řekněte, prosím, kde najdeme krám kupce F.L. Věka?“ optali jsme se tohoto místního člověka.

„Vy víte, že u nás žije F.L. Věk?“ zeptal se zase nás místní člověk, avšak evidentně potěšen tím, že to víme.

„Ano, víme to, všichni jsme prošli inkluzivním vzděláváním,“ odpověděli jsme.

„Ano, F.L. Věk žije u nás, máte naprostou pravdu. Jeho krám najdete na náměstí. Má na štítu napsáno flvek.cz a vedle vchodu stojí farář a žebrá o peníze na opravu zpovědnice, podle něj to jistě poznáte. Na náměstí se dostanete tudy,“ řekl místní člověk a ukázal nám, kudy se dostaneme na náměstí.

Nebudeme popisovat nádheru náměstí v Dobrušce, to už za nás udělali jiní a troufáme si říct, že mnohem líp a věrněji, než bychom to dokázali my. Nebudeme popisovat ani faráře žebrajícího u dveří do krámu, to už za nás udělali taky jiní a taky mnohem geniálněji, než bychom to svedli my, místo toho raději rovnou vejdeme do příjemně klimatizovaného krámu F.L. Věka, v němž se skutečně nachází to, po čem prahne každý turista, totiž cosi autentického, nefalšovaného, v tomto případě tedy pach zatuchliny.

Ale krom toho, že se v krámě nacházela zatuchlina, nacházel se v něm i jeho majitel, kupec F.L. Věk  a to v těžké depresi, fakt takové, jakou lze si sotva představit.

„Nemám, ptejte se po vánocích, ale až těch příštích, ne letošních,“ řekl nám F.L. Věk na uvítanou, aniž bychom cokoliv řekli.

„Co je vám, proboha? Kam zmizela vaše podnikavost, se kterou jste vybudoval svůj závod?“ zvolali jsme, vyděšeni psychickým stavem, ve kterém jsme věhlasného kupce nalezli.

„Vy nečtete noviny, že to nevíte?“ zeptal se smutně F.L.Věk.

„Co máme vědět?“ nevěděli jsme, co máme vědět.

F.L. Věk ukázal na Krameriovy c.k. poštovní noviny, které ležely před ním na pultě, a které byly z předminulého měsíce: „V Americe zabili policajti černocha. To je vždycky špatné znamení. Když zabijí v Americe černocha a ještě dají fotku do novin, tak mi vždy do půl roku levicová banda z České televize vyrabuje obchod. Proto už měsíc neobjednávám v Číně žádné zboží.

Mám tady jenom ty cepy. Nikdo je nechce, jsou ve slevě už třetím rokem.

Budete platit hotově, nebo kartou?“

F.L. Věk ukázal na jediné zboží v krámě, fakt boží cepy, které se nám moc líbily a proto jsme bez váhání řekli: „Hotově!“

„Máte recht. Mít dnes doma cepy, to je o hubu, můžou vás kdykoliv obvinit z nedovoleného ozbrojování a propagace nenávistného hnutí, myslím tím samozřejmě husitství. Chcete na to daňový doklad?“ zeptal se F.L. Věk.

„Ne, nechceme,“ řekli jsme, protože jsme to nebohému kupci nechtěli dělat ještě těžší.

Vzali jsme si cepy a vyšli ven.

„Vzácný člověk. Takových, kdyby bylo v národě víc, kteří dovedou přesně pojmenovat stav věcí, nazvat tyto věci pravými jmény!“ shodli jsme se.

Jenže to už nás kdosi stačil udat a tak nás na ulici zatkli kvůli nedovolenému ozbrojování a propagaci nenávistného hnutí, ačkoliv husité taky ničili sochy. Policajti byli asi z Izraele, protože si nám klekli na krky. Nemohli jsme dýchat, dusili a tak se tímto zatčením skončily naše dobré časy, aby se jím pro nás naopak začaly časy zlé, což se jednoduše poznalo podle toho, že jsme, ležící na ulici, sípavě křičeli: „Nemůžeme dýchat, nemůžeme dýchat, spaste naše duše!“.

            Ale marně, po dobrých lidech, všech těch zapadlých vlastencích, jako by se najednou svatá zem slehla.