Vítali bychom uprchlíky, kdyby to nebyli muslimové, ale křesťané?

Jenom taková malá kontrolní, i když naštěstí jen teoretická, otázka. Kdyby ti lidé na člunech a v rekreačních uprchlických táborech byli křesťané, vítali bychom je s otevřenou náručí?

            Naše vroucí modlitby byly vyslyšeny a tak nám na nedělní mši mohl oznámit náš pan farář tu radostnou novinu, že v naší farnosti bude umístěno 1000 uprchlíků z Afriky.

„To je pětkrát tolik, než v kolik jsme doufali v těch nejoptimističtějších našich snech!“ radovali jsme se všichni z té noviny.

Čekali jsme, že víc jak 200 uprchlíků k nám nepošlou, protože je po nich velká sháňka., všude je chtějí.

Dokonce jsme už i losovali, kdo si vezme uprchlíky k sobě domů, protože naše obec má sotva čtyři sta čísel, a tak bylo jasné, že se na každého nedostane. To byl jediný způsob, jak zabránit závisti a různým tahanicím. Našinec je už holt takový, že když má soused u sebe uprchlíka a on nic, tak si ze samé lásky k bližnímu nepřeje nic jiného, než aby mu uprchlík chcípl.

Ale 1000 uprchlíků, to už je jiná káva!

To už na každého vyjde, i když někteří budou mít doma dva uprchlíky. Ale pořád lepší jeden uprchlík ve vlastním baráku, než dva kdesi ještě ve člunu.

Od té chvíle, kdy nám to pan farář oznámil, nemohli jsme se dočkat, až naše uprchlíky přivítáme, jak se patří, až se s nimi rozdělíme o první a poslední.

A pak konečně ten slavný den nastal.

Uprchlíky měly přivézt ze sběrného tábora autobusy v pět hodin ráno. Ale už o půl páté jsme se tísnili všichni na návsi, a když o čtvrt na šest zvolal starosta ze zvonice kostela, že už jedou, zmocnilo se nás radostné vzrušení.

Dvě minuty na to už k nám vjížděly první autobusy s našimi novými spoluobčany.

Autobusů bylo celkem dvacet.

V sedmnácti přijeli mladí muži do třiceti let, ve zbylých třech pak k nám dorazily tradiční rodiny, každá měla pro sebe jeden autobus.

Dveře autobusů se otevřely a všichni ti mladí muži, se zářícími bílými zuby ve svých tvářích začali vystupovat.

„Pochválen buď Pán Ježíš Kristus!“ vítali jsme je.

„Až na věky!“ odpovídali nám a naše srdce plesala radostí, když viděli jsme naše africké souvěrce, kteří, stejně jako my, uvěřili, že Ježíš byl ukřižován, po třech dnech vstal z mrtvých a vystoupil na nebe.

I pan farář byl radostí bez sebe.

„Teď, když budeme mít v naší farnosti tolik mladých mužů, tak nemám o tradiční rodinu žádný strach!“ vykládal pořád dokola.

A jak vypadá taková svatá tradiční rodina, mohli jsme vidět vzápětí, když se otevřely dveře i zbývajících třech autobusů.

Napřed se z nich vyrojila spousta kudrnatých dětí, které si okamžitě našly kamarády mezi naší omladinou.

„Boží podstata a vlastnosti jsou obsaženy v trojjediném Božství, a jsou vyjeveny v Božím Synu, abychom je pochopili. Trojjediné Božství sděluje Boží všudypřítomnost, všemohoucnost, vševědoucnost, lásku, pravdu, milost a ostatní povahové rysy Boha. Bůh je Otec, Syn a Duch svatý. Jeden Bůh, jehož trojjediné Božství spočívá ve třech osobách. Otec je věčný zdroj všeho bytí. Syn je věčné Slovo, kterým se Bůh projevuje ztělesněním a zhmotněním. Duch je věčná přítomnost Boha vyvěrající z Otce a tekoucí skrze Syna do veškerého stvoření. Otec i Duch svatý jsou všudypřítomní, neviditelní, a přece neustále zjevováni skrze Synovo vtělení. Boží trojjediné Božství je viditelné, zhmotnělé v času a prostoru ve vtělení Syna, Ježíše Krista, a potvrzeno veškerým stvořením. V Ježíši Kristu je vtělena (což je přítomný čas) všechna plnost Božství. Ježíš Kristus představuje celého Boha, tedy jeho veškerou plnost, což je jeho trojjedinost. Ježíš Kristus je to věčné - Jsem, že Jsem. Ježíš Kristus je to Slovo, které bylo na počátku a bez něj nic nepovstalo. Ježíš Kristus, to Slovo je Bůh,“ štěbetala ta uprchlická drobotina, dokazujíc tak, že je řádně vychována v křesťanském duchu.

Po dětech pak vystoupili z autobusu hlavy rodiny, nádherní a majestátní samci a po nich konečně, jak se sluší a patří poslední, i jejich těhotné ženy.

K jedinému incidentu došlo, když se dvě naše ženy porvaly o jednoho uprchlíka, který se jim tak líbil, že si ho chtěla vzít každá domů, ačkoliv mladých křesťanských mužů bylo tady tolik, že by se z nich v případě svaté války proti muslimům dal docela dobře postavit div ne celý pěší prapor.

Spor nakonec urovnal pan farář, který si toho švarného černocha vzal k sobě na faru, s tím, že mu bude ministrovat.

V osm hodin jsme už měli doma každý svého uprchlíka (někteří ovšem dva), rodinám jsme upravili bývalý družstevní vepřín, který pan farář slavnostně vysvětil, a modlili se s ním Otčenáš a taky Zdrávas.

Myslete si klidně o nás, že jsme sluníčkáři, vítači a dobroserové, ostatně Pán Ježíš Kristus přece říká, že nás budou pro jeho jméno pronásledovat.

Ale já vám říkám, že s těmito uprchlíky jsme to vyhráli, jsou to přeci křesťané, i když, pravda, trochu jiní než my, ale pořád věŕící, že Kristus vstal z mrtvých, takže co si více přát?

Ne nadarmo nám pan farář každou neděli vtlouká do hlav, že boží láska je umění možného, že bůh se nesmí řídit zásadami, že se musí odpoutat od světa svazujících idejí, aby se jeho láska naplnila!