Víc peněz pro slušné lidi od našeho Tomia Okamury

Tomio Okamura do toho šlape na plné volební pecky. Odvaha říkat pravdu mu nikdy nechyběla, a teď mu evidentně nechybí ani víc peněz pro slušné lidi (kdo to je, víme, neplést se slušňákem Drahošem!)

Ví se určitě, že pražská kavárna, jakož i veškerá všivá pseudoelita, je tak dokonale uzavřená ve své bublině, že do styku s prostým lidem nepřijde ani tehdy, když jde vysypat smetí.

A ví se taky, ještě určitěji, že naopak Pitomio Tokamura je ve styku s prostým lidem tak intenzivním a nepřetržitém, že zná snad prostý lid snad ještě líp, než zná prostý lid sám sebe.

Není proto divu, že si Pitomio Tokamura záhy všiml, že slušní lidé mají jaksi, na rozdíl třeba od něho, málo peněz. Ačkoliv ke všem svým penězům přišel Pitomio Tokamura nanejvýš poctivě a čestně, přece jen ho tento nepopiratelný fakt bolestně hryzl, neboť i on byl ve své duši slušným člověkem.

„Já mám tolik, a oni tak málo!

To přece není spravedlivé!

To tak nemůže zůstat!

Ale jak to udělat, aby i slušní lidé měli víc peněz, aby jich měl aspoň tolik já?!“ trápil se Pitomio Tokamura tímto neřešitelným problém tak, že se mu z toho trápení oči samy div nenarovnaly.

Zdálo se, že se tím utrápí, ale pak v jedné požehnané chvíli dostavilo se nečekané osvícení a on ten tvrdý oříšek přece jen rozlouskl!

„Už to mám!

Mám to!

Slušní lidé budou mít víc peněz!“ vykřikl radostně a, rozhazuje rukama, začal sám pro sebe brebentit, „je to tak lehké a jednoduché, jaký div, že jsem nepřišel na to dřív?!

Převedu všechny peníze SPD, včetně dotací z Ruska, na svůj účet!

A až to všechno budu mít na účtu, tak spáchám sebevraždu, rozpářu si břicho nožem jako moji předci, abych uhájil svoji čest, ale ještě předtím napíšu vlastní rukou závěť, že všechno, co po mně zůstane,  dostanou slušní lidé, aby měli konečně víc peněz!“

A jak řekl, tak i udělal.

Převedl všechny peníze SPD na svůj účet, napsal závěť, kde všechno odkázal slušným lidem, vzal do ruky nůž, jakože si jím rozpáře břicho.

„Hadžime!“ vykřikl a učinil pohyb, jako by si chtěl opravdu vrazit nůž do břicha, ale v poslední možné chvíli však tento pohyb sám zastavil, takže se mu špička nože jen měkce zapíchla do břicha.

„Ne, nedokážu to!

Ve skutečnosti je to nad moje síly!

Peníze jsem převést dokázal, ale rozpárat si břicho, aby slušní lidé dostali moje peníze, to už si nedokážu!“ zvolal zoufale a, ohromen svou vlastní zbabělostí se hořce, rozplakal.

Plakal Pitomio Tokamura, plakal, s prachama na účtu a s nožem v ruce, a jestli k němu nepřišla hanba a pořádně mu nenafackovala, tak tam pláče nejspíše dodnes, náš samuraj!