Vesnický učitel píše protiválečnou poemu, aby byl mír a nebyla válka, jak chce Praha

My, vesničtí vidláci dobře vnímáme osoby, které se samy hlásí do pražské kavárny a které hlásají nenávist proti všemu, co je naše, protože vidlácké. Ale není lepších lidí než těch na venkově!

Není vůbec pravda, že Babiše volí lidé převážně nevzdělání, líní, neschopní, jinými slovy sociální spodina, která má pořád ruku nataženou, protože nic jiného neumí a především žije na venkově ve zavšivených domech a topí v kamnech vším možným, včetně použitých menstruačních vložek, protože ji k tomu donutil fialový hnus.

No, to poslední, že se třeba v Sudetech topí menstruačními vložkami, snad občas může být pravda, když udeří mrazy, ale to ostatní je je jen mýtus, zažitý myšlenkový stereotyp, úmyslně pěstovaný pražskou kavárnou za účelem dehonestace českého venkova jako takového.

Ano, u nás na venkově volíme Babiše. Ale nevolíme ho proto, že bychom nenáviděli ty, kteří nás bez přestání ožebračují, kteří se nad nás povyšují, kteří v nás vidí jen socky neschopné ničeho než jen věčného čtení řetězových e-mailů o tom, jak se máme špatně a jaké katastrofy nám hrozí, když nebudeme volit Babiše.

Pohnutky, z nichž volíme Babiše jsou ušlechtilé, mnohem ušlechtilejší než jsou pohnutky, pro které nevolí Babiše jeho odpůrci, které ostatně milujeme jako sebe sama. Jde nám o mír, o to, aby se nám dobře žilo, aby zmizela sociální nerovnost, a všem se dostalo nejen podle jejich zásluh, ale i podle jejich potřeb, což je odvěký sen veškerého lidstva, tento návrat do ztraceného ráje.

Co může být na této pohnutce ubohého, co na ni může být opovrženíhodného?

Copak se v Internacionále nezpívá o psancích této země, kteří nejsou ničím, ale budou vším, copak se i v Písmu svatém nepíše o posledních, co budou prvními?

A že jsme u nás na venkově nevzdělaní?

To je lež jako věž, nebyla to vička, ani čočovička, byl to Agrofert!

Já sám jsem nejlepším důkazem toho, že je to lež.

Sedím ve své vesnické čajovně a sebevzdělávám se intenzivním přemýšlením.

Hledím na hladinu magoráku, přemýšlím, celé dny, měsíce a roky, jak potom můžu být nevzdělaný?

A zdaleka nejsem sám. Takových jsou u nás na venkově zástupy a volíme-li Babiše, pak naše rozhodnutí jistě nepramení z nějaké nevzdělanosti, či jen tupé nenávisti vůči všem těm nahoře, ale naopak, pramení z naší vzdělanosti, je výsledkem a plodem té nejvřelejší humanity, se kterou se u nás setkáte právě jen na venkově.

Typickým představitelem této humanity, tedy humanistou par excelence, je například náš pan učitel. Ten volí Babiše právě proto, že je humanista, který si ze všeho nejvíce přeje, aby byl na světě mír.

Zrovna dnes ráno, cestou do školy, se u mě v čajovně stavil, dokonce si kvůli tomu přivstal.

„A to jste vy, pane učiteli! Pěkné vás vítám!“ přivítal jsem ho hezky po sousedsku.

„Přišel jsem jen na skok. Kvapím do školy,“ řekl pan učitel a dodal, „nesu další báseň, když máme ty prezidentské volby. Protiválečnou.“

„To je skvělé! Protiválečnou poezii potřebujeme teď jako sůl, když nám hrozí, že budeme zataženi do války,“ zvolal jsem.

„Víte, když stojím před tabulí a vidím všechny ty mladé lidi, kteří by měli být za za dva měsíce mobilizováni a hnáni na jatka kvůli cizím zájmům, nemohu mlčet,“ prohlásil pan učitel.

„Nemůžete a ani nesmíte! My všichni nesmíme mlčet!“ praštil jsem pěstí do stolu a zeptal, „jak je ta báseň dlouhá?“

„Je to taková kratší poema,“ odpověděl pan učitel.

„Sem s ní!“ požádal jsem pana učitele.

A tak se pan učitel pustil do recitace své protiválečné poemy: „Je mír, bzučí březí včely.

Je mír, sladkou krví napitý,

je mír, vytoužený a chtěný,

u samého Boha krutě vymodlený.

Je mír, pryč s válkou!

Pryč s válkou na věčné časy

a nikdy jinak,

ať na polích zase

zlátnou klasy,

ať matky už nemusí

své ruce k nebi

vzpínat!

Je mír a zbraně opile mlčí.

Mlčí znavené pušky,

mlčí i udřené kulomety,

mlčí uřícená děla,

mlčí zpocené houfnice i rozhicované raketomety,

mlčí úlevně každičká hlaveň,

vánek ji na bříšku laská,

krotký a konejšivý.

I nebe širé mlčí,

čisté a bez aeroplánů,

které ještě včera rozsévaly smrt a zkázu

na rozkaz fialových mocipánů.

Je mír!

Zbraně mlčí a lidé,

lidé mlčí také,

kdo kdy slyšel mrtvé mluvit?

Snad jen Bůh

či šílenec na krucifixu!

Mrtvým modliteb za mír netřeba,

válka už není,

po každé válce přichází mír,

po každé válce přichází slavná poběda!“

Pan učitel dorecitoval a já dojetím ze sebe nemohl dostat kloudného slova.

Hle, jací čistí a upřímní lidé žijí u nás na venkově!

Žádná nenávist, žádná zloba, ale touha po míru, to je to, co nás tady žene vpřed!

Plácal jsem pana učitele po zádech, nenacházeje slov, kterými bych mu dokázal vyjádřit všechen, a nejen svůj, ale i celého venkovského lidu, vděk. A když jsem tato slova konečně našel, byl už pan učitel dávno pryč, protože učitel nemůže nebýt ve škole, když zvoní na první hodinu, musí běžet do školy, ať se děje, co se děje, byť je to jen vesnická malotřídka.

Tak aspoň šířím jeho protiválečnou poemu touto cestou.

To je to nejmenší, co můžu a musí udělat proto, aby byl mír, proto, aby byl Babiš.