Veškerý mainstream, včetně České televize, podléhá americké lékařské kontrole

A proto je mainstream tak rusofobní, a Česká televize taky. Nebo si myslíte, že země, která je obsazena cizími vojsky, může provádět jinou politiku než politiku země, jejíž jsou vojska?

Po rozvodu mého třetího, nejspíše již nadobro posledního manželství, mne v Praze nic nedrželo. Vzdal jsem se místa primáře v bohnické psychiatrické léčebně, pevně rozhodnut splnit si svůj dávný sen, jenž snil jsem již v prvních ročnících medicíny.

            Tím snem nebylo nic jiného než malá, ale o to útulnější psychiatrická ambulance v nějakém malém, ale o to klidnějším městečku. A opravdu jsem se brzy s nesmírným ulehčením odstěhoval do jednoho malého moravského města a zprovoznil v něm malou a útulnou psychiatrickou ambulanci, jež mi pohodlně stačila na uživení.

            Brzy jsem se zařadil mezi zdejší elitu, stal se váženou osobností, jinak tomu snad ani nemohlo být. Mí pacienti byli by se uchytili docela dobře i v Bohnicích, tedy ani po odborné stránce, nemohl jsem si stěžovat, i když to už dávno nebylo pro mne prioritou, vzal bych klidně zavděk i obyčejnými hysterkami.

            Mám-li se zmínit o nějakém zajímavém případu, pak bych se mohl třeba zmínit o panu Petrovi, jehož jméno jsem pochopitelně změnil. Pan Petr trpí zajímavou fobií, totiž fobií z rusofobie, jež se ovšem projevuje zcela klasicky, tj., utkvělými myšlenkami, bludy, paranoiou a podobně.

            Zrovna včera mě v mé ordinaci navštívil a bylo to, věru, podnětné setkání.

            Sedím ve své ordinaci a poslouchám tikot olověných hodin, které jsou ukryty někde za zdí. Blíží se poledne, nepředpokládám, že by mne v ambulanci ještě někdo navštívil, ordinační hodiny chci však dodržet.

            „Ještě minutu a můžu dnes sbalit svůj krám,“ pomyslím si radostně a sotva si to pomyslím, stojí přede mnou pan Petr.

            Pan Petr si, jako všichni duševně choří lidé, vytvořil svůj vlastní svět se svým vlastním, zcela nezpochybnitelným systémem nevyvratitelných pravd, přičemž každou, byť i sebemenší blbost, považuje za nezpochybnitelný důkaz pravdivosti svého světa.

            Světu pana Petra vévodí jakýsi, konkrétně ovšem nedefinovaný „mainstream“, který je plný rusofobů, již, placeni za to, záměrně šíří strach z Ruska. Z nekonkrétnosti tohoto „mainstreamu“ ovšem vystupuje Česká televize. Ta je, podle pana Petra, zcela ovládána rusofoby, a proto nepřetržitě vysílá protiruskou propagandu.

            „A co Máša a medvěd, ta je přece ruská, ano, ruská!

            Tu ale vysílá Česká televize!

            Kdyby byla rusofobní, tak by přece nevysílala Mášu a Medvěda,“ namítl jsem jednou, ovšem trochu neprofesionálně, když mne pan Petr zase zahrnoval svými důkazy.

            „Jenže v programu není napsáno, že je ruská, ano, není!“ nenechal se zaskočit pan Petr.

            A teď přede mnou stojí zas.

            Mává nějakou knihou a vypadá to, že se každou chvíli docela pomine.

            „Tady, tady to je!“ křičí hystericky a ukazuje na nějaké místo v knize.

            „Co tam je?“ ptám se mírně.

            „...vyprávěl o grande nation russe, proslulé svou holubičí povahou, čistě slovanskou mravností a mírumilovností, dobyvši přitom největší říši na světě, v níž ani chvíli nezahálí knuta šibenice, v níž jediný možný pobyt pro počestné lidi je kriminál,“ čte z knihy, a když dočte, začne ze sebe chrlit, „to je rusofobní mainstream!

Snadno prokazatelnou pravdu označí za lež a naopak!

Rusofobové!

Nezdá se vám, že rusofobové ze svoji nenávisti k Putinovi přišli již zcela o rozum?

Snadno prokazatelnou pravdu označí za lež a naopak!“

Usměji, se protože nemůžu jinak.

„To ale přece není mainstream. To je Ladislav Klíma a kniha, kterou držíte v ruce, je jeho Velký roman.

V Národním divadle teď dávají operu ,Utrpení knížete Sternenhocha´. Byl jsem na ni třikrát, i když trpím chorobným strachem z opery, a když slyším alt, tak myslím, že z toho zešílím,“ řeknu, ale záhy toho zalituji.

Sotva pan Petr slyší, že mluvím o národním divadle, hned spustí: „Prokavárensky uvědomělé elity u mě vždy drasticky klesnou!“

„Oč blbější, mluví-li o šílenství ten, kdo k němu ani nepřičichl,“ pomyslím si a řeknu, „dobře, pane Petře.

Medikaci už vám bohužel zvýšit nemůžu, jsme na maximu.

Ale můžu vás poslat do blázince, samozřejmě ne do západního, takového, jaký kulturní veřejnost zná z Přeletu nad kukaččím hnízdem.

Pošlu vás do mnohem lepšího blázince.

Takového, o jakém se píše v této knize.“

Sáhnu do zásuvky stolu, vytáhnu z ní knihu a podám ji panu Petrovi.

Ten však před ní bojácně ustoupí.

„Nebojte, není to rusofobní kniha. Její autor, Vladimir Bukovskij je Ru. Je to moc pěkná kniha. A přesně do takového blázince, o jakém se píše v této knize, vás pošlu. Nebojte, budete se tam mít jako v ráji.“

Moje slova zapůsobí, pan Petr se přestane bát.

„A vítr se vrací,“ přečte pan Petr název knihy, ale pak se v jeho očích mihne zase strach, „víte určitě, že ten Bukovskij je Rus?“

„Ano, je to Rus, není to dezinformace. Pak mi tu knihu po někom pošlete zpátky, až si ji přečtete. Třeba po Jarkovi Nohavicovi,“ řeknu a pustím se do vypisování žádanky o umístění pacienta do ústavní péče.

Teď je, stejně jako včera, za minutu dvanáct, ale pan Petr, na rozdíl od včerejška, nikde, kdepak, toho mi sem uští kolegové z ráje hned tak nepustí.

Škoda, jinak to byl docela inteligentní a vzorný pacient...