Věrozvěstové Cyril a Metoděj byli otrokáři, kteří dodávali slovanské otroky do Byzance

Naše slavné soluňské bratry zajímali na Velké Moravě především otroci, až pak šíření nějaké údajně křesťanské víry...

Cyril a Metoděj, dva soluňští bratři, měli za sebou perný den.

Právě odeslali do Byzance další várku slovanských otroků na tamní vyhlášená tržiště, kde se s touto komoditou čile obchoduje od brzkého rána do pozdního večera. A tak, když Slunce, žhavé a kulaté jako vždy, zapadalo nad Velkou Moravou, relaxovali naši bratři ve své velehradské rezidenci po náročném dni četbou evangelia v originálním řeckém, tedy nikoliv v hebrejském, jak by se snad dalo čekat, či třeba aramejském, jazyce.

„Ale je přece jen to křesťanství náramná věc,“ liboval si Cyril, který byl zdatný filosof nad stránkami evangelia. „Slíbíš lidem spásu a věčný život a pak je jako ovce hezky naženeš do ovčína, abys je mohl prodat do otroctví. Pro naši věc jsme si nemohli přát nic lepšího.“

„Jo, nic lepšího,“ souhlasil Metoděj a poškrábal se za uchem, protože zrovna četl úvodní pasáž Janova evangelia, kterou měl ze všeho nejraději. „řekneme jim, že je posíláme na křest do Cařihradu, protože je to druhý Řím a oni jdou. Jdou úplně sami a ani je nemusíme pohánět, jdou celé rodiny, jdou, hezky spořádaně jako šli Židé do země zaslíbené.

A věru, že jdou do země zaslíbené, hehe!“

Metoděj se zasmál a byl to vskutku nádherný smích, každý, kdo slyšel Metodějův smích, se musel rozesmát a Cyril nebyl výjimka.

„Hehe, do země zaslíbené, hehe!“ smál se Cyril a jeho smích byl taky nádherný. „Naši chazarští obchodní partneři jsou nadšení z toho, jaké jim posíláme zboží, hehe! Nemohou si Slovany jako otroky vynachválit, hodí se k dobytku, i k té nejtvrdší dřině.

A nejvíce chválí to zboží, které jim posíláme z Nitranského knížectví, víš, ty Slováky, nebo jak si říkají.

Dneska jsme jim poslali další tisícovku kusů. Řeknu ti, bratře, tato země je zlatý důl, ještě, že jsme sem šli, ty jsi měl vždy čich na obchodní příležitosti.“

„Jo, něco mi říkalo, abychom šli sem, na západ,“ promnul si Metoděj svoje vousy. „Když jsme byli u Chazarů na té své diplomatické misi, dobře jsem si všiml, jaká je tam poptávka po otrocích. Jenže otroci z Blízkého východu, nebo z Ruska nestojí za nic. Věděl jsem, že musím přijít s něčím jiným, a tak jsem šel na západ, abych tu našel, co jsem hledal.“

„To bylo jistě Boží vnuknutí, abychom šli sem,“ luskl prsty Cyril. „Už teď máme u cařihradských Židů uloženou pěknou sumičku na solidní úrok. Jsou to lichváři, nesmíš si od nich nikdy půjčit, jinak tě sedřou nekřesťansky z kůže, ale tvůj vlastní kapitál ti dokážou pěkně zhodnotit.

Z toho, co jsme dnes poslali, budeme mít pěkný vývar. Muži byli silní, ale krotcí, ženy zase urostlé, pěkně chlupaté, přesně jako Chazaři mají rádi. Cyril a Metoděj, slovanští věrozvěsti, mají vždy kvalitní zboží. Nějak mně nad tím evangeliem bere spaní, přečtu si ještě deset stránek a půjdu spát.“

Cyril si hlasitě zívl, jeho chrup, který přitom ukázal, byl velmi zachovalý, zřejmě to bylo tím, že se jako světec živil jen kořínky.

To Metoděj, který si sem tam dopřál i pečínku, tak zachovalý chrup neměl, pravda, nikdy, ani když byl mladší, o svůj chrup řádně nepečoval, pro četbu svatých spisů na to neměl ani kdy.

Oba bratři se opět začetli do evangelia, Cyril ovšem za neustálého zívaní. Ale měl na to právo. Chazarští obchodní partneři soluňských bratrů již za necelé dva měsíce dostanou nové zboží, které budou nabízet na cařihradských tržnicích s otroky.

A každý, kdo tam někdy nakupoval, či jen jako turista sledoval tamní čilý ruch, mi může potvrdit, že na Slovany, které sem poslali Cyril a Metoděj, se stojí dlouhé fronty, protože je to prvotřídní zboží...