Věříte a fandíte D. Dukovi nebo spíš milujete T. Halíka?

Odpověď na tuto zdánlivě banální otázku má ovšem fatální rozměr. Pravda zjevená Kristem je jenom jedna, a proto přinejmenším jedna z výše uvedených duchovních osob nebude spasena, protože se od této Pravdy nebezpečně odchýlila

            Lidé, pravda, nejsou mezi nimi lidé jen docela obyčejní a prostí, po mně chtějí, abych jim pořád něco vyprávěl, prý jsem rozený vypravěč. A tak jim pořád něco vyprávím, zrovna jako vám teď.

            Nezanedbatelnou část svého tuzemského života, jak už víte, strávil jsem v blázinci, aniž bych si však na starost a péči tam mi poskytovanou mohl byť i jedním jediným slůvkem oprávněně stěžovat. Měl jsem se tam jako v bavlnce a trocha té nesvobody, co tam byla, je člověku vlastně jen ku prospěchu.

            Dobře si vzpomínám, že v blázinci byl s námi i jeden člověk, přesněji muž, který měl utkvělou představu, že je katolickým arcibiskupem. Ježto byl mužem, a ne ženou, bylo toto jeho šílenství vcelku neškodné, i když v jeho případě, nutno říct, velmi intenzivní.

            Tento domnělý arcibiskup totiž znal zpaměti nejen celé písmo svaté, ale i celou fundamentální teologii. Katechismus odříkával, jako kdyby to byla dětská říkanka, a když přišla řeč na boží lásku či církevní restituce, byl s to o těchto věcech plamenně řečnit celé dny tak dlouho, dokud nedostal, ovšemže po právu, uklidňující injekci.

            Mše, které sloužil, byly k nerozeznání od mší skutečných, ani o píď se neodchýlil od předepsaného scénáře mše svaté, ať si byl jakýkoliv týden a zvláště jeho velikonoční vigilie byly vyhlášené pro svou autenticitu, byť šlo samozřejmě o vigilie falešné.

            A rozhřešení?

            Když ten vám dal rozhřešení, hned jste cítili, jak se vám ulevilo, otčenáše i zdrávasy samy se vám radostně draly z úst, ačkoliv ve skutečnosti bylo toto rozhřešení pochopitelně neplatné. Žádné hříchy vám odpuštěny nebyly a pořád byly v knize života připsány na váš vrub a k vaší tíži.

            Tento muž, či, chcete-li, blázen, nebyl samozřejmě nikdy vysvěcen ani na jáhna, natož na kněze, nebo, nedej bože, na biskupa. Intenzivním studiem písma svatého nezabýval se byť jen jeden jediný den svého života, o ostatních knihách, do nichž se noří bohoslovci při svém studiu, ani nemluvě.

            To všechno, podrobná znalost Písma svatého, zběhlost ve fundamentální teologii i ve všem ostatním, to bylo jen produktem jeho šílenství. A ježto nikdy teologii nestudoval, ježto nebyl nikdy vysvěcen, nemohl tedy než skončit v blázinci.

            Přesto vám garantuji, že kdybyste jej postavili vedle skutečného arcibiskupa (a jak vypadá skutečný arcibiskup, vám jistě říkat nemusím), a předem nevěděli, kdo z nich je jen blázen a kdo skutečný arcibiskup, dlouho byste váhali a pak, vsadím se, o co chcete, ukázali na skutečného arcibiskupa jako na blázna a na blázna jako na skutečného arcibiskupa, tak byl tento blázen přesvědčivý.

            Jistě, byl mezi skutečným arcibiskupem a tímto bláznem zásadní a nepřehlédnutelný rozdíl. Skutečný arcibiskup byl ke svému kněžství povolán boží milostí, kdežto u tohoto blázna to bylo všechno jen plodem jeho šílenství a ničeho víc. Skutečný arcibiskup byl napřed jiným biskupem při příslušném obřadu vysvěcen na kněze, a pak, při dalším příslušném obřadu vysvěcen v apoštolské posloupnosti na biskupa, když jiný biskup položil na jeho hlavu své ruce.

            Blázen vysvěcen nebyl a dost možná nebyl ani pokřtěn, takže sotva mohl být skutečným arcibiskupem, i když by jím docela dobře být mohl a nepochybuji o tom, že by zcela jistě patřil k tomu lepšímu a kvalitnějšímu, co jsou arcibiskupské paláce schopny nabídnout prostým věřícím, kterým nejde o nic jiného, než jen o vlastní spásu, a proto vědí a na tom taky trvají, že bůh je trojjediný.

            Zajímavé a do značné míry i zvláštní je to, že se v blázinci zároveň spolu s tímto falešným arcibiskupem nalézali lidé, kteří byli přesvědčeni, že tento arcibiskup je skutečný. Nikdo jim to nemohl vymluvit a i elektrošoky byly v tomto ohledu neúčinné. Stále byli bytostně přesvědčeni, že tento muž je opravdu arcibiskupem, ačkoliv byl diagnostikován jako blázen.

            Přijímali od něho domnělé Tělo Páně při té strašlivé blasfémii, která byla k nerozeznání od mše svaté, zpovídali se mu a byli přesvědčeni o tom, že se jim dostává skutečného rozhřešení, ba dokonce, a to už byl opravdu projev čirého šílenství, si od něho nechali udělovat i poslední pomazání.

            Bylo na jednu stranu zábavné, ale na druhou stranu zároveň i děsivé, pozorovat v blázinci tento „církevní“ život při vědomí toho, že je to jen, jak ze strany „duchovního pastýře“, tak i ze strany jeho „oveček“ toužících po věčné blaženosti v nebi, čiré šílenství, že to celé nemá se skutečným církevním, respektive duchovním životem nic společného.

            A stejně tak zajímavé bylo, jak šílenství tohoto muže zacházelo i do těch nejmenších detailů, takže i on, stejně jako skuteční arcibiskupové, nesmírně zbožňoval jízdu v kočáře, přesněji v nádherném barokním kočáře, jenž byl tažen kladrubskými bělouši, které popoháněl livrejovaný vozka.

            To tento blázen opravdu velmi zbožňoval. Nebylo snad týdne, aby nedával zapřahat a právě v tom byl kámen úrazu. Jízda v kočáře ho vždy natolik rozjařila, že, ač jindy věrný nauce víry jako ten nejposlušnější pes Páně, pokaždé když opět vysedl z kočáru, pouštěl se do takových myšlenkových spekulací, do kterých by se skutečný arcibiskup nikdy nepustil, takový na něho měla jízda v kočáře účinek.

            Ale co je dovoleno bláznu, není dovoleno arcibiskupovi.

Skutečný arcibiskup by byl za něco takového exkomunikován, ale odkud chcete exkomunikovat blázna?

Z jeho šílenství?

Seděl jsem s tímto bláznem na lavičce v parku našeho ústavu pro choromyslné právě po jedné takové jízdě. Já měl na sobě župan, on byl oděn do slušivého oděvu, který přísluší právě arcibiskupům. Jeho tvář byla ještě načervenalá od vzrušení, jež mu způsobila jízda v barokním kočáře, avšak jeho hlas byl klidný zrovna tak, jako bývá klidný hlas skutečných arcibiskupů, když drží v České televizi Sváteční slovo.

„Je-li pro nás Písmo svaté zjevenou a nezpochybnitelnou pravdou,“ vykládal mi, mna pozlacený kříž, který mu spočíval na hrudi, „pak může být zjevenou a nezpochybnitelnou pravdu cokoliv, jakýkoliv text, protože nemáme žádných důkazů, ovšem vyjma své víry, že tento text nám nebyl stejně tak zjeven bohem.

Přemýšlel jste někdy o tom, kde se berou všechny ty myšlenky, jež jsou nám neustále zjevovány?“

„Ne,“ odpověděl jsem zcela po pravdě.

„Proč by se pravda měla omezovat jen na Písmo svaté?

Každá myšlenka musí mít svůj původ v bohu, je-li projevem Ducha.

A copak i zlé duchy nestvořil bůh?

Kdo jiný by je stvořil, když ne bůh?“ zeptal se mne

„Nevím,“ odpověděl jsem opět po pravdě.

„Vezměte si třeba Pána Našeho, Ježíše Krista!“ zvolal.

„Co je s ním?“ zeptal jsem.

„Co?“ řekl a pokračoval, „považujeme jej za Spasitele, za Krista, za božího syna, a přitom to může být docela dobře Ďábel, kterému jsme jen naletěli.

Kdybych byl Ďáblem, udělám to zrovna tak.

Prohlásím se za božího syna, udělám pár zázraků, vzkřísím pár mrtvých, sám vstanu z mrtvých, budu mluvit o spáse a životě věčném.

Kdo by pak ve mne nevěřil, když mu slíbím, že bude žít věčně?

Pravím vám, že kdybyste vedle sebe postavil skutečného Krista a Ďábla, tak je od sebe nerozeznáte, ale věřte mi, že to bude Ďábel, který bude dělat taková znamení, že nakonec uvěříte mu a ne skutečnému Kristovi.

A právě proto může být Ježíš Ďábel, proto, že věříme, že je boží syn, Kristus!

Ale proč v to věříme?!

Protože učinil znamení, vzkřísil mrtvé, sám vstal z mrtvých, i když o to vůbec nejde, co z toho, že vstal z mrtvých?

To je přece důkaz, že Ježíš je Ďábel, ne Kristus, je Ďábel, protože se vrátil do pomíjivého pozemského světa, kterého je knížetem!“

Kdyby mi to říkal skutečný biskup, nevěřil bych vlastním uším, ačkoliv bylo jasně řečeno, že kdo má uši, ať slyší.

Ale protože jsem věděl, že mluvím s bláznem, řekl jsem jen: „Myslíte?“

„A vy byste to tak neudělal, kdybyste byl takřka všemocný Ďábel?

Nevydával byste se za Krista, nečinil byste znamení, nebalamutil nás Písmem svatým?“ chtěl vědět blázen.

Ale odpovědi na tyto otázky se mu ode mne již nedostalo, neboť náš rozhovor přerušil zřízenec, který přiběhl k naší lavičce, bílý jak smrt.

„Tady jsi, Trčálku, hledám tě všude možně!“ vykřikl, bera mne za ruku, „ten magor ze šestnáctky si to zase hodil.

Zatracená práce!

Člověk nechá ty sebevrahy chvilku bez dozoru, že si uvaří čaj a taky se konečně trochu oholí, a oni si to zase hodí.

To už je počtvrté jenom za tento měsíc, co si to hodil, a to ještě není ani dvacátého.

Prosím tě, pojď ho rychle vzkřísit, nebo budu mít po prémiích, že jsem zanedbal svoje povinnosti.

Čert je vzal, všechny ty sebevrahy bez víry!“

„Na vaši otázku už vám, bohužel neodpovím. Sám vidíte, že věc, ve které potřebují můj zásah, spěchá,“ řekl jsem bláznovi a rozloučil se s ním, „sbohem.“

„I vy buďte sbohem,“ rozloučil se mnou blázen.

A nechávaje ho samotného na lavičce o samotě, kvapil jsem na šestnáctku, jež je v blázinci od nepaměti vyhrazena sebevrahům, abych jednoho takového nebožáka, který v nic nevěří, zase vzkřísil k životu, zatímco zřízenec bez přestání proklínal svou práci, i celý svět, všechny lidi, a z nich pak nejvíc právě sebevrahy, které nemůže nechat chvilku bez dozoru, aby neměl strach, že si něco udělají a bude z toho průser jak mraky.