Veřejné novinářské štvanice, ostouzení a kriminalizace lidí jako v padesátých letech!

To, z čeho jistý bloger obviňuje J. Hovorkovou z webu Forum 24, tady například takový synek z Poruby provozuje zcela běžně. Máme tomu rozumět tak, že i takový synek z Poruby je fašista?

Luděk byl recidivista. Notorický recidivista.

Mohla za to jeho láska. Luděk totiž miloval Pravdu.

Miloval Pravdu, i když ho bez přestání přiváděla do kriminálu.

Nemohl bez ní žít, potřeboval ji k životu stejně tak, jako fašisté, nebo novináři potřebují k životu lež.

Jenže za lhaní se u nás nezavírá. Zavírá se u nás za Pravdu.

Lži si kolik chceš a nic se ti nestane.

Řekni Pravdu a ještě ji nedořekneš a už sedíš v base!

A to byl Luďkův případ.

Pustili ho z kriminálu, většinou z toho nejtěžšího, a Luděk už v tom zase lítal jak puberťák.

Neušel ani pár kroků na svobodě, a místo toho, aby začal nový, lepší a užitečnější život, začal hned vášnivě vykřikovat Pravdu, uši mu přitom hořely, on sám hořel vášní, která ho spalovala.

Lidi, co šli kolem, si hned začali zacpávat uši, ti uvědomělejší občané, se statečně vrhli na Luďka, a začali mu zacpávat ústa vším, co bylo ruce, hlínou, trávou, dost často i kamením, nebo naftalínem

Ale Luděk byl jako jelen v říji, jako pes, který zavětří fenu hárající ve vedlejší vesnici.

Vytrhl se jim a zase křičel tu Pravdu, tu jednu jedinou Pravdu, která existuje, tu skutečnou Pravdu, vedle které je všechno ostatní bohapustá lež.

Luďkovo milostné obcování s Pravdou netrvalo zpravidla víc jak minutu, protože do minuty byli na místě policajti, kteří Luďka, díky značné přesile, nacpali do auta.

„Fašisti!“ zakřičel na ně v milostném vyvrcholení Luděk a tím byly sekundy jeho pobytu na svobodě sečteny, jeho láska, pro někoho snad patologická, ale zcela jistě nepochybně čistá, ho zase přivedla do kriminálu.

Soudci byli z Luďka nešťastní.

„Copak nám to děláte, pane Luďku?“ když se dozvěděli, že jim byl Luďkův případ přidělen, „vždyť i my máme svědomí!

Myslíte, že nás to netrápí, když vás máme odsoudit!

Proč raději nelžete, jako my všichni!

Udělalo by vám to něco, kdybyste lhal!

Ale vy ne!

Pustí vás ven a vy hned začnete vykřikovat Pravdu, začnete křičet: ,Fašisti! Fašisti! Všichni jste fašisti, jen já jsem demokrat!'

Ale jak chcete udržet svornost národa bez fašismu, uznejte sám!

Národ musí být pevně spjat se svými vůdci, jinak zahyne!

Ale vy ne, vy musíte Luďku, všechny ty lidi, co to s národem myslí dobře, veřejně ostouzet tou svojí Pravdou, urážet je a lživě napadat, jen proto, že chtějí přesně to, co chtěli čeští fašisté za první republiky!

Snad máte pravdu, Luďku, ale k čemu je ta vaše Pravda?

A my vás teď musíme soudit!

Ale nejen soudit, ale i odsoudit, protože pracovní kolektivy požadují vaše co nejpřísnější potrestání.

A pracovní kolektivy, to je lid!

A lid, to je národ!

A my nesmíme národ zklamat!

Co nám to, pane Luďku děláte?

Jak teď jen můžeme klidně spát, když Vás odsoudíme?“

Ale naříkání nebylo soudcům nic platné, Luděk nezatajil svoji Lásku ani při soudním přelíčení.

„Jste fašisti! Novodobí komunisté! Pořádáte štvanice jako v padesátých letech!“ vmetl soudcům a celému národu do tváře Pravdu, slastně u toho vzdychaje.

A tak šel Luděk zase do kriminálu.

„A proč ne raději do cvokhausu?“ napadne jistě někoho.

Protože v cvokhausu jsme už dávno všichni...