Velmi zdařilá smuteční inaugurace národního gurua

Dnešní korunovace hlavy státu je asi tou nejzdařilejší ze všech dosud proběhlých magických inauguračních obřadů. Nebo jste jiného nepohodlného názoru?    

            Nebylo určitě ještě ani tři čtvrtě na pět ráno, když na zatím takřka zcela pusté hlavní třídě našeho, pohříchu venkovského a až po uši zadluženého (exekuci čelíme u nás skoro všichni), městečka potkal Brunner Ličku oblečeného v kvádru tak, jako by se ten chystal někam na prvotřídní funus.

            „Buď zdráv,“ pozdravil Brunner kamaráda a dodal, „kam tak brzy? Já myslel, že jsi nezaměstnaný. Jak to, že ještě nechrníš, snad sis, proboha, nenašel práci v nějaké neziskovce?“

            „Blázníš? Práci? Jo, ty myslíš to kvádro. To nic, to jenom jdu na prezidentskou inauguraci,“ mávl Lička rukou.

            „Cože? Tebe pozvali na Hrad?

Do Vladislavského sálu?

Člověče, víš ty vůbec, že je Vladislavský sál nádhernou ukázkou pozdní gotiky?

V Itálii už řádila renesance jak utržená z řetězu, humanističtí sluníčkaři se odkláněli od boha a od národa a psali své multikulturní utopie, ale my, my jsme se boha a národa ještě drželi, u nás byla ještě gotika.

Fakt tě dneska pozvali na Hrad?“ divil se Brunner.

„Nepozvali, co bych tam dělal?

Jsem já nějaká elita, nebo aspoň intelektuál?“ odpověděl Lička.

„To nejsi, vždyť tě znám tolik roků,“ musel přiznat Brunner.

„Tak vidíš. Nejdu na Hrad, ale do hospody, abych si dal dvacet jedna piv na počest lidem České republiky znovuzvolené hlavy státu.

To víš, dělo nemám, abych z něho vypálil slavnostní salvu, tak to se musím na počest pana prezidenta aspoň ožrat.

To je ta moje inaugurace. Ať všichni rektoři táhnou do prdele, ožeru se i bez nich, hehe!“ zasmál se Lička.

„Ať táhnou do prdele!“ přikývl Brunner a dodal, „a víš ty co?

Já půjdu s tebou a dám si těch dvacet jedna slavnostních piv s tebou. Pan prezident je i můj prezident, aspoň mi to dneska rychleji uteče!“

Brunner se přidal k Ličkovi, a za chvíli již oba seděli v nonstopu a lili do sebe piva na počest hlavy státu.

„Tak na jeho zdraví!“ ťukli si vždy půllitry, než je obrátili do sebe.

Když jich bylo jedenáct, nebo dvanáct, chytil Lička Brunnera za ramena a řekl: „Víš, co ti je zajímavé?“

„Co?“ zeptal se Brunner.

„To, že pokud je prezident zvolený podruhé, tak se datum jeho inaugurace vždy posune o jeden den.

Víš ty, vůbec, co to znamená?“ řekl Lička.

„Co?“ zeptal se Brunner.

„To, že za dva tisíce let budeme inaugurovat prezidenta České republiky v létě. Dva tisíce let, to máš čtyři sta funkčních období, to znamená, že během dvou tisíc let můžeme mít až čtyři sta demokraticky zvolených prezidentů.

Ale dejme tomu, že přinejmenším dobrá stovka z těchto prezidentů bude na Hradě deset roků.

A šup, ani nebudeme vědět jak, a najednou budeme inaugurovat v létě, v tom největším hicu, v tom největším pečáku,“ řekl Lička.

„No, jo, ale inaugurace může být v létě už mnohem dřív než za dva tisíce let. Stačí, když nějaký prezident natáhne na Hradě brka, nebo jen abdikuje, a hned se to celé posune.

Jo, a taky bych chtěl vidět, až se to stane, kde někdo na rychlo sežene padesát tisíc podpisů občanů, aby mohl kandidovat z vůle lidu, na to potřebuješ aspoň půl roku.

Jo, vono bejt poslanec, nebo senátor, to se pořád ještě vyplatí.“

„Jo, ty vole, to mě opravdu nenapadlo, že by někdo mohl na Hradě natáhnout brka,“ poškrábal se za uchem Lička.

„A taky, za dva tisíce let bude volit prezidenta už umělá inteligence. Víš, všechny ty algoritmy, co budou dokonale simulovat vůli lidu, protože nikdo si nemůže myslet, že za dva tisíce let se bude chtít lidem házet nějaké papírky do nějakých bedýnek, to je jasný už teď, to ti řekne každý, i ten nejhloupější vizionář.

No, a teď jde hlavně o to, co bude ta umělá inteligence zač.

Jestli bude sloužit národním zájmům, nebo bude sloužit nadnárodnímu kapitálu.

Jestli bude, ta umělá inteligence, existovat jen pro sebe, a bude tedy výsostně individualistickou, a proto i kosmopolitickou, protože pro individualistu je kosmopolitismus východiskem z jeho nihilismu, ke kterému vede jeho život pro sebe. Nebo jestli se bude nezištně angažovat v tradičních společenstvích, jako je národ či obec.

Jestli bude globalista, ta umělá inteligence, nebo jestli bude konzervativec se vztahem k rodné zemi.

Jestli bude humanitně vzdělaná, nebo bude mít selský rozum.

Protože, jak nebude mít selský rozum, jak nebude konzervativec, jak se nebude nezištně angažovat pro národ a obec, jak bude sloužit nadnárodnímu kapitálu, tak nám sem vpustí milióny muslimských imigrantů z Ruska, protože dá přednost svým kosmopolitickým zájmům před zájmy domova.

A o to se teď, bojuje, kamaráde!

Aby ta umělá inteligence byla naše!

Naše, česká, národní, konzervativní, a co je nejdůležitější, aby měla selský rozum, aby se nenechala zmanipulovat, protože jinak nám za dva tisíce let dosadí na Hrad nějakou bruselskou loutku, a ne prezidenta, který se nebojí nahlas říct nepohodlnou pravdu.

Všechno zlé pryč, a Zeman s námi!

Na jeho zdraví!“ zvolal Brunner a obrátil do sebe půllitr.

„Na jeho zdraví!“ zvolal Lička a obrátil do sebe půllitr.

Předseda Senátu, jenž přijal do svých rukou slib prezidenta, který se zavázal, že bude dodržovat ústavu, se už vyzouval doma, hýbaje prsty na nohou, aby si je prokrvil, když Lička s Brunnerem konečně vypili i dvacáté první slavnostní pivo a vyšli z hospody ven.

„Na nohy jsem trochu chabrus, ale hlavu mám dobrou!“ vykřikoval Brunner, který pořád padal na zem, a pořád se z ní zvedal, aby vzápětí zase spadl.

„Já mám taky ještě dobrou hlavu! Schválně se mě zeptej, z čeho vznikl šíitský Hizballáh,“ povykoval Lička.

„Z čeho, ty vole?,“ zeptal se Brunner.

„Ze sunnitského Muslimského bratrstva, ty vole,“ zablábolil Lička, ale najednou vytřeštil oči jako v deliriu, ukazuje na cosi v neohraničeném prostoru, „tam! Tam! Tam to je!“

„Co tam? Co tam je? Nějací pisklouni, co jen piští?“ ptal se Brunner, opíraje se zády o zeď domu.

„Tam! Vlevo dole!“ třeštil dál Lička.

„Kde vlevo dole?“ řekl Brunner a hledě tím směrem, kterým ukazoval Lička, najednou taky vytřeštil oči jako v deliriu, „ty vole, tam vlevo, to je konec, vždyť to je přítomnost, my se dočista prochlastali do přítomnosti!“

A byla to přítomnost,  ta z března roku 1938.