Velmi smutná podstata války na Ukrajině

Strukturální packalové a diletanti se postupně prosadili na celém západě. Žádné spiknutí zakonspirovaných levirátů, jenom bezradnost neodpovědných extremistických manipulátorů

Naděžda Ivanovna si už nějaký čas psala každý den do svého deníku: „Viděla jsem dnes Zdenka. Je pořád smutný. Je mi z toho smutno, protože se smutných lidí je mi vždy smutno.

Copak na tomto světě není žádná radost?

Jistě i trápení je na světě, ale je na světě přece i radost, protože kdyby na světě nebyla i radost, jak by potom mohl existovat bůh?

Není boha bez radosti!

A co láska!

I ta přece musí existovat!

Tak proč je Zdenek pořád tak smutný!?“

To si psala Naděžda Ivanovna do svého deníku každý den, až dnes se na Zdenka konečně dopálila, že je tak smutný, a ona musí být proto taky smutná.

„Co jste tak smutný, pane Zdenku?“ uhodila na něj bez okolků a dodala, „nechápu, proč žijete, když jste tak smutný?

Když se z ničeho nedokážete radovat, pak žijete úplně zbytečně!“

Zdenek se na Naděždu Ivanovnu smutně podíval a smutně řekl: „Mému smutku na světě není rovno, za všechno můžete vy, Naděždo Ivanovno, čert aby vás vzal!“

Čertem myslel Zdenek nejspíše čerta, který se zjevoval jednak Ivanu Karamazovovi, a jednak jisté paní učitelce, tedy šlo o individuum nanejvýš nevábné.

Však taky Naděžda Ivanovna dotčeně vyštěkla: „O čem to mluvíte? Mě, aby vzal čert!? Jste sprostý nevychovanec!“

„O čem to mluvím?“ řekl smutně Zdenek a posmutněl ještě víc, „ o vás to mluvím, Naděždo Ivanovno, o vás, nikom jiném. Mluvím o tom, že málo sebekriticky uvažujete o tom, jak by se dalo válce zabránit.“

„Já, že jsem málo sebekritická!“ vykřikla Naděžda Ivanovna!

„Ano, jste málo sebekritická. Na počátku totiž stojí a počátku všeho stojí uznání či neuznání postoje protistrany. Dochází k němu nenápadně a má samozřejmě tragické důsledky srovnatelné s přírodní katastrofou,“ řekl s výrazem filozofa, jenž právě odhalil podstatu veškerého bytí.

„Promiňte, ale vůbec vám nerozumím,“ přiznala se Naděžda Ivanovna.

„Rád vám to vysvětlím,“ řekl Zdenek, aniž by však přestal být smutný, „jste ruskojazyčná Ukrajinka. Kvůli takovým jako vy, musel Putin, celých čtrnáct let po summitu NATO v Bukurešti proti své vůli a proti své povaze napadnout Ukrajinu.

Kdybyste nebyla ruskojazyčnou Ukrajinkou, tak by válka nikdy nebyla.

Už chápete, co myslím tím, když málo sebekriticky uvažujete, jak by se válce dalo zabránit, protože na počátku všeho stojí uznání či neuznání postoje protistrany, tedy postoj Ukrajiny, že chce být v NATO je špatný, kdežto postoj Ruska, že je kvůli nutné zahájit válku je správný?“

Naděžda Ivanovna po těch slovech zbledla.

„Už vám rozumím, pane Zdenku!“ zašeptala a běžela domů.

No a tam ji na druhý den ráno našli s dírou ve spánku, i když by pro Naděždu Ivanovnu bylo mnohem pohodlnější vyskočit z okna. Ale nešť, byla to svobodná volba Naděždy Ivanovny, která konečně pochopila, že válka na Ukrajině je její vina.

Když se to Zdenek dozvěděl, konečně se radostně usmál.

Však už bylo na čase, copak to jde, být na pořád smutný, jako by na světě nebyla žádná radost?

Vždyť to je na zbláznění!