Velmi překvapivý důsledek covidu, roste nerovnost ve společnosti!

Až se jednou budeme dívat v televizi zpět na koronový rok 2020, dojdeme k velmi překvapivým závěrům. Najednou zčistajasna uvidíme souvislosti, které teď, nazíráno z vnitra krabice od bot (tenisek), nejsou tak docela vidět

            Vůbec mě netěší, když musím na ulici potkávat žebráky.

Samozřejmě mě to netěší hlavně kvůli sobě, protože jak vám potkám takového nějakého žebráka, okamžitě mě chytne levicová nálada, totiž, abyste mi rozuměli, považuji to za svoji vinu, že tito lidé, kteří prosebně ke mně natahují ruce a prosí, jestli bych měl to srdce a dal jim milión na byt, nebo aspoň nějaký menší domek na okraji Prahy, jsou žebráky.

            Jsem totiž miliardář a jen v Praze vlastním několik desítek, ne-li stovek bytů, které jsou teď tak drahé, že pokud si je chce někdo normální koupit, musí chodit po ulici a žebrat, loudit na ulici, po lidech jako já, milióny, aby si mohl koupit byt, nebo domek, docela malý a obyčejný nízkoenergetický domek, někde na okraji Prahy.

            Vím, bylo řečeno: „Kdo má hodně, bude mít ještě víc, kdo má málo, bude mít ještě míň!“

            Samozřejmě, že ani nemůžu za to, že ceny bytů, které vlastním, rostou tak nějak samy od sebe, takže mám pořád víc a víc, kdežto ti, kteří mají málo, jsou žebráci.

            Vím to. Ale co je mi to platné, když mě stejně při setkání se žebrákem, který mne prosí o peníze na byt, maje roztrhané, ač značkové hadry a ojetinu z roku raz dva, chytne tahleta hnusná levicová nálada, která se tak podobá duševnímu covidu, jak já nazývám tzv. sociální cítění.

            A nejhorší je to teď na podzim, když se zkracuje den, padá ovoce a listí, blíží se výročí VŘSR.

            „Mea culpa! Mea culpa!“ buším se do hrudi pokaždé, když takovému žebrákovi dám, doslova vnutím (neboť mnoho žebráků má i vlastní hrdost a nikdy nejdou nad svoji skutečnou cenu), ne milión, ale dva milióny, aby si mohl z toho, co takto vyžebrá, jednou koupit byt.

            Ale moje vina to ve skutečnosti není!

            Ano, mám sice byty, ale přece je nemůžu prodat třeba za poloviční tržní cenu, protože to by odporovalo všem fyzikálním zákonům a já bych za jejich porušení navždy skončil v pekle v jednom kotli s Marxem a Leninem.

            Jenže těch žebráků je na ulici pořád víc a víc. Když jdu ven ze svého mercedesu, musím si teď už brát dvě velké nákupní tašky peněz, abych mohl dát všem žebrákům jejich pracně zaslouženou almužnu.

            Jak by se to na mně nemohlo nepodepsat!

            Tuhle jsem padl dokonce před jedním žebrákem na kolena a prosil ho vroucně, obdarovav jej předtím obligátními dvěma milióny, ke kterým jsem tentokrát přidal i jedenáct klavírů Petrof (ty může třeba prodat do Číny, a tak si trochu přilepšit), a prosil jej o odpuštění.

            A víte, co mi ten žebrák řekl?

            „Neklečte přede mnou jako nějaký žebrák, pane! Vy za to nemůžete, že máte ještě víc, a já ještě míň!“ křikl na mne rozhořčeně.

            „Nemůžu za to?“ zvolal jsem překvapeně a, postaviv se, se zeptal, „kdo za to tedy může?“

            „Za to může koronáč!“ odvětil opět rozhořčeně žebrák.

            „Koronáč za to může? Ne já?“ zvolal jsem ještě překvapeněji a dodal, „ale jak to?“

            „Jak to? To je přece jasné!“ vykřikl žebrák, ale pak se zeptal, „vy neznáte zákony Pikorův a Šichtařové?“

            „To jsou nějaké genetické zákony?“ zeptal jsem se, protože jsem o takových zákonech jaktěživo neslyšel.

            „Ne, to jsou zákony ekonomické,“ informoval mě žebrák.

            „Panebože, ekonomické!“ spráskl jsem překvapeně ruce.

            „Pikorův zákon říká, že čím víc peněz sypou vlády do ekonomiky, tím více se zdražují byty. Je vám doufám jasná souvislost s koronáčem,“ vysvětlil mi žebrák.

            „Naprosto!“ zvolal jsem ohromen tak jednoduchým, snad až banálním, a přitom geniálním zákonem, a zeptal, „a co říká zákon Šichtařové?“

            „Nu, chvilku vydržte, hned vám to vysvětlím,“ řekl žebrák a jen co do sebe obrátil plechovku nealkoholického radleru, pokračoval, „zákon Šichtařové říká, že všechny vlády a všechny centrální banky jsou totálně neschopné, leda by v nich seděla sama paní Šichtařová.“

            „To je opravdu velmi překvapivé!“ zvolal jsem, docela ohromen tím, co mi řekl žebrák.

            „Že,“ přitakal žebrák a položil mi ruku na rameno, „kdo by to byl řekl. Tak už si z toho nic nedělejte, že máte ještě víc a já ještě míň. Nemůžete za to ani vy, ani já. Můžou za to neschopné vlády a centrální banky, takže všechny ty levicové blbosti, jako třeba výčitky svědomí, nebo jiné pičoviny, pusťte laskavě z hlavy. Dal jste mi dva milióny a jedenáct klavírů Petrof. Víc pro mě opravdu už udělat nemůžete, leda snad to, že budete vydělávat ještě víc peněz, abyste mi měl z čeho dávat almužny, i když bylo řečeno: ,Nejsem tak chudý, abych mohl být i milosrdný!´“

            Žebrákova slova vlila do mého nitra tolik potřebný pokoj, vyplavila z mého mozku všechen levicový hnis, který jej hrozil proměnit v jeden velký hnisající revoluční vřed.

            Ale co kdybych neměl to štěstí a nepotkal ho?

            Anebo, co hůř, co kdybychom my všichni neměli to štěstí a neexistovaly by ani zákon Pikorův, ani zákon Šichtařové?

            Co bychom dělali pak?

            Nadobro se zbláznili!?

            Určitě zbláznili!