Velká jarní ofenzíva v blábolení tvrdě narazila na hodně tvrdou realitu

Se značnou dávkou skepse jsem celé jaro četl články, kde se všichni předháněli v popisu, jak drtivě úspěšná a rychlá bude chystaná ofenziva. A blouznění a blábolení pokračuje dál....

Už na jaře četl Robert pečlivě články o tom, že ukrajinská protiofenzíva bude úspěšná, se značnou skepsí.

            Sice si už nevzpomíná, kde ty články, četl, ani jak se jmenovaly, a proto už pochopitelně na ně nemá žádné odkazy, jelikož ty články, na které odkazy má, psaly naopak o tom, že protiofenzíva bude hodně těžká, a že Ukrajinci mají všeho všudy jeden pokus, který nemusí vyjít.

            Ale na co si dobře vzpomíná, byla právě ta skepse.

            Právě ona byla příčinou toho, že Robert po každém takovém přečtení lítostivě zvolal: „Nemohu mlčet! Bůh ochraňuj Ukrajinu a ukrajinské kluky v zeleném!“

            A teď, když se měsíce psalo o těžkých bojích u Uralu, se náhle zjistilo, že ukrajinská protiofenziva postupuje pomalu, nebo vůbec!

            Psalo se o tom už před měsícem, 4. července, že něco není v pořádku, že se asi nebojuje na Urale. Ale toho si Robert nevšiml, a psalo se a mluvilo o tom celý další měsíc, ale ani toho si Robert nevšiml, ačkoliv bedlivě pozoruje svět kolem sebe. Nevšiml si toho, protože mu v tom bránila právě jeho silná skepse. Všiml si toho až dnes, že se o tom píše, a to úplnou náhodou, když mu to kdosi řekl v závodní jídelně nad miskou suchých, hnilobou do fialova zbarvených brambor.

            A v tu chvíli jeho skepse zmizela jako výbuchem protipěchotní miny, na kterou se posadil unavený kos s oranžovým zobákem.

            „Bůh ochraňuj Ukrajinu a ukrajinské kluky v zeleném!“ vykřikl Robert na celou závodní jídelnu a tentokrát to od všech pořádně schytal, kdosi mu dokonce roztrhl obočí, protože v jeho slovech už nebyla ani trocha skepse, ale naopak ta slova překypovala optimismem.

            A co je lidem nejvíc odporné, co nejvíce nenávidějí, je právě optimismus, který se stal osudný nejen Ukrajině, ale i Robertovi…