Velikonoce, nejnesmyslnější křesťanský svátek

Představa moudrého učitele Ježíše  a blahosklonná ochota intelektuálů zařadit ho do panoptika vážených vedle Gándhího a Jana Wericha je hrou, kterou by měli křesťané razantně a odvážně odmítnout. Nebo neměli?

I do našeho, pohříchu ne příliš svatého města, vjel na kradeném (což se později ukázalo) elektrokole Kristus, jak už je před velikonocemi jeho dobrým zvykem.

            A jak je taky jeho dobrým zvykem, ani chvilku nelenil, koupil si krabicové víno a, usadiv se v parku na lavičce, vyhříval se na jarním sluníčku.

            „Kristus už přijel! Už je tady!“ rozkřiklo se hned po celém městě, jako by tato radostná zvěst byla ta nejodpornější a nejhnusnější pomluva.

            Kdo měl v sobě ještě byť jen ještě špetku života, neváhal a běžel do parku, takže záhy byla lavička, na které Kristus seděl obklopena lidským davem, v němž chyběli jen mrtví. Ale nepochybuji o tom, že i ti, kdyby mohli, tak by taky přiběhli, vždyť několik prozíravých lidiček napadlo, aby s sebou, pro všechny případy, vzali i urny s popelem, protože jeden nikdy neví.

            „Tak jsi zase tady u nás, jako každé velikonoce, Kriste!“ vydechli jsme nadšením.

            „Jo, už jsem zase tady!“ přikývl Kristus a šel se vymočit do keře zlatého deště.

            Když se vrátil, vykřikli jsme nadšením a radostí: „Tak jsi zase tady u nás, Kriste, vtělené Slovo, dlouho očekávaný Mesiáši, Králi Králů, Pankratore!

            Jsi zase u nás, bože, který jsi vzešel z lůna ženy, v chudém chlévě přijal úděl člověčenstva a posléze na Golgotě a při svém vzkříšení proměnil porážku a smrt v triumf zmrtvýchvstání!“

            Kristus se však zatvářil na naše slova nanejvýš kysele.

            „Jděte do háje s těmi kecy!“ učinil Kristus rukou odmítavý posunek a napil se vína, „už mám těch vašich keců po krk.

            Jaký úděl člověčenstva?

            Kdo rozhodl o údělu člověčenstva?

            Rozhodl o něm bůh!

            Jsem blázen, abych na sebe bral úděl, o kterém jsem rozhodl já sám?

            Ne já, ale člověčenstvo jako celek je, když už, Kristem!

            Copak člověčenstvo netrpí víc než já, copak na sebe nebere všechny své hříchy, aby bylo za ně trestáno, copak není dnes a denně ukřižováno, copak jej bůh dnes a denně, ukřižované cynicky neopouští!

            Ne, já jsem na sebe nevzal úděl člověčenstva, ale člověčenstvo vzalo můj úděl na sebe!“

            „Ale jsi přece bůh, který přišel na tento svět!“ opáčili jsme.

            Kristus si lokl vína a odplivl si: „Hlupáci!

            Jestli jsem bohem, který přišel na tento svět, pak to znamená, že před mým příchodem na tomto světě žádný bůh nebyl!

            Ale nebyl tento svět stvořen bohem?

            Neplatily na tomto světě boží zákony?

            Neumírali snad na tomto světě lidé z rozhodnutí boha, nebyl snad na tomto světě bůh přítomen vždy ve formě smrti?

            Nebo chcete říct, že tento svět byl až do mého narození mimo dosah boží moci, že byl od boha oddělen pochvou, kterou jsem na tento svět přišel, chcete říct, že tato pochva, kterou jste přišli na tento svět i vy všichni (nebo císařským řezem samozřejmě, ale to na věci nic nemění), je tou legendární branou do božího království?

            Ano, chcete tím říct, že z božího království se vychází ven pičou?!

            No, potěš panbůh!“

            „Ne, ne, ne! Nás nezvikláš v naší víře v tebe! Jsi přece vtělené Slovo!“ doráželi jsme na Krista.

            Ten se opět napil a opět si odplivnul: „Pane bože, kde na ty hovadiny chodíte?

            Proč by se mělo Slovo vtělovat?

            Univerzální, vše obsahující, bezrozměrné a proto nekonečné Slovo se vám zničehonic vtělí do ubohého lidského těla?

            Stane se ohraničeným, hmotným, ztratí svou univerzální platnost, protože cokoliv se bude nalézat mimo toto tělo, už nebude tímto slovem, to jest, svým vtělením bude maximálně, a proto i absolutně devalvováno.

            Proč by Slovo mělo devalvovat samo sebe, kvůli nějakým pitomým lidem, jejich pitomé naději?“

            „Aby mohlo být řádně bičováno a posléze patřičně ukřižováno!“ namítli jsme.

            „Hahaha!“ zasmál se Kristus a načal druhý krabčák, „vy si myslíte, že kdybych byl Kristem, že bych měl ke svému tělu nějaký vztah?

            Myslíte si, že kdybych byl vtěleným bohem, pak bych svým tělem natolik determinován, že bych cítil nějakou bolest, ba co víc, že bych zemřel i s tímto tělem?

            Kdybych byl bůh, pak by bylo pro mne toto tělo jen bezcenným oděvem, který bych mohl kdykoliv odhodit.

            Vskutku si, vy hlupáci, myslíte, že boha je možné ukřižovat?

            Kde je tělo, tam je i hmota, kde je hmota, tam jsou i atomy, kde jsou atomy, tam je i materialismus, a kde je materialismus, tam je i nutně ateismus.

            Každý, kdo věří, že jsem bůh, ten je ateista, protože je pro něho důležitější hmota mého těla než cokoliv jiného, protože ten mne potřebuje mít zhmotněného v těle.

            Pravím vám, že můj Otec nemá zapotřebí promenádovat se po nějakém pitomém pozemském světě v nějakém hmotném těle, to je pod jeho boží úroveň, amen!“

            Ale kdepak Kristus na nás.

„Jsi boží syn! Mesiáš! Zemřel si na kříži, zvítězil jsi nad smrtí, vrátil ses z říše zemřelých!“ dokázali jsme mu hravě, že se docela mýlí.

„Hahaha!“ rozesmál se Krists opět tak, že div si nevylil víno krabice, „zemřel jsem na kříži a pak jsem zvítězil nad smrtí, haha!

Napřed jsem musel zemřít, abych potom vůbec mohl zvítězit nad smrtí, haha, chcete tím říct, haha?

Ale proč jsem vlastně umíral na kříži?

Proč jsem nezvítězil nad smrtí rovnou tím, že bych na kříži neumřel?

Říkáte, že jsem se vrátil z říše zemřelých. To znamená, že jsem přece jen existoval, a existoval-li jsem, pak jsem nemohl zemřít. Kdybych skutečně zemřel, pak bych vůbec nebyl, a kdybych vůbec nebyl, tak bych ani nemohl zvítězit nad smrtí, protože kde, nic není, ani smrt nebere. A kdybych nebyl, tak by mi úplně jedno, že nejsem, protože bych prostě nebyl.

Tvrdíte, že věříte v boha, že věříte v nesmrtelnost duše a pak považujete smrt těla za skutečnou smrt, děsíte si jí jako papež svaté zpovědi.

Ale i kdybych nebyl, kdybych skutečně zemřel, co by na tom bylo?

Není právě toto spása, prostě nebýt, protože když jste, vždy se může něco posrat, kdežto když nejste, je vám všechno úplně jedno, nic vás nevyvede ze správné míry?

Melete pořád o bohu, a přitom považujete můj návrat do smrtelného a hmotného těla, které jste nenašli v hrobě, za vzkříšení.

Proč považujete to, že jsem vstal z hrobu za důkaz mého vzkříšení, mého vítězství?

Ale proč potom pořád kapete jako mouchy, když jsem tuto smrt přemohl, proč se modlíte k bohu, aby vás nechal žít?

Protože na tom, co vy považujete za nejdůležitější, hovno záleží.

Copak byste ve mě věřili, kdybyste nebyli přesvědčeni, že vám to zajistí život věčný?

Ta vaše slavná víra, to není nic jiného než jen hovadský strach.

První i poslední, páč jediný, předpoklad spásy je v nic nevěřit!“

Kristus se po těchto slovech natáhl na lavičku a obrácen na boku k nám zady usnul.

„Všimla sis, jak se pořád vykrucoval?“ řekl jsem cestou domů své ženě.

„Vykrucoval se tedy pořádně,“ přikývla žena.

„Má strach z ukřižování. Nechce za žádnou cenu, abychom v něm viděli Krista,“ řekl jsem.

„To se ví, že má strach z ukřižování. Ale jednou je Kristus, vzešel z ženy v prostém chlévě, přijal úděl člověčenstva, tak musí za nás trpět, pořádek musí být, jak by to potom na světě vypadalo?“ řekla moje žena.

„Však ho taky zase ukřižujeme. Už jen kvůli té naši naději, že budeme žít věčně, a taky proto, abychom mohli jako křesťané sklonit tvář k přirozenému mravnímu řádu a stát se nositeli a záštitou jeho neměnných hodnot.

Ostatně my ho ani nemůžeme neukřižovat, když si vykládá evangelium úplně jinak než my, když si ho vykládá po svém. Je vidět, že Kristus teprve hledá, kdežto my už jsme našli.

My už víme, my už jsme našli právě jeho, my víme, že on a nikdo jiný je Kristus. My už pojídáme tuhou stravu, kdežto on, on ještě pořád saje mléko, a proto ho musíme ukřižovat, aby taky přešel na tuhou stravu jako my.

Ukřižujeme ho a zabijeme tím dvě mouchy jednou ranou.“

To jsem řekl a víte, co mi na to odpověděla žena?

Odpověděla mi na to: „Jé, podívej, my už jsme doma!“

Byli jsme opravdu doma. Na stole nás už čekala večeře, bílý, na tenké krajíce nakrájený bílý chléb a červené víno, je dnes přece zelený čtvrtek.