Včerejší hysterie kolem Vítězného února byla zbytečná

To bylo včera zase hysterie! A proč vlastně? Kvůli takové prkotině, jako je vítězství pracujícího lidu

            „Kde to jsem?

            To přece není můj rodný domek v Dědicích u Vyškova,“ divil se šestadvacátého února ráno Klement Gottwald, když byl procitl ze spánku, do kterého upadl před několika hodinami, rozhlížeje se kolem sebe, „hrome, vždyť to byl jenom sen!

            Zdálo se mi, že jsem opět truhlářským učněm!

            Seděl jsem doma a říkal si: ,Hrome, jak je to na světě nespravedlivě zařízeno, že někteří jsou už mrtví a nemusí nic dělat, kdežto živí musí chodit do učení, aby z nich byli truhláři!‘

            Byl to jen sen, ale kde to jsem?!“

            Klement Gottwald seděl v posteli, rozhlížel se kolem sebe a pořád nemohl přijít na to, kde je.

            „Už jste vzhůru, Klemente Alexejeviči?!“ zašveholil za ním najednou hlas.

            Klement Gottwald sebou trhl, a když se ohlédl, spatřil sovětského velvyslance Zorina, který byl už nejenže oblečen do dobře padnoucího obleku, ale i dokonale oholen.

            „To jste vy?“ otázal se Klement Gottwald.

            „Ano, já, Klemente Alexejeviči!“ usmál se velvyslanec Zorin a zvesela spustil, „dovolte, Klemente Alexejeviči, abych vám, vaší straně a všemu československému pracujícímu lidu tlumočil jménem generalisima soudruha Stalina i jménem všeho pracujícího sovětského lidu blahopřání k včerejšímu vítězství nad reakcí a vůbec všemi nepřáteli všeho pokrokového!“

            Klement Gottwald se na velvyslance nechápavě podíval.

            „Vítězství nad reakcí?“ podivil se.

            „Nu, ovšem!

            Už si nevzpomínáte?

            Vrátil jste se z Hradu.

            Prezident demisi přijal.

            Pracující lid zvítězil.

            Cesta komunismu je nastoupena!“ připomněl sovětský velvyslanec nebohému Klementu Gottwaldovi.

            „Nevzpomínám si na nic!

            Jen se mi zdálo, že jsem opět truhlářským učněm,“ odpověděl Klement Gottwald.

            „To nic, hned si vzpomenete, Klemente Alexejeviči!

            Nasnídáte se a hned si vzpomenete,“ ujistil jej sovětský velvyslanec a v jeho ruce se objevila karafa vodky, „tu máte, Klemente Alexejeviči, napijte se!

            Je to stoličná, prima kvalita!

            Ani vám nebudu nalévat, napijte se přímo z karafy, tak je to nejlepší!“

            Klement Gottwald vzal roztřesenýma rukama karafu vodky a vyprázdnil ji na jeden zátah skoro do poloviny.

            „Uff!“ oddechl si, když dopil.

            „Neříkal jsem, že bude zase dobře?

            Tak, co už si vzpomínáte, Klemente Alexejeviči?“ plácl sovětský velvyslanec Klementa Gottwalda po zádech.

            „Vzpomínám si, že včera sněžilo. Byl jsem na Hradě. Beneš sotva mluvil, něco říkal, ale tak potichu, že jsem tomu vůbec nerozuměl.

            ,Tak tady budeme do soudného dne!

            Vezmi ho pod krkem, ať už tu demisi přijme,‘ zašeptal mi do ucha Slánský.

            ,Máš pravdu, to jsou ti demokrati!

Jenom by žvanili!‘ přikývl jsem a vzal Beneše pod krkem.

Vypoulil oči a přijal demisi. Pak jsem šel na Staroměstské náměstí. Slánský mi po cestě vyprávěl židovské vtipy. Ale pak přece jen zvážněl.

,Přesně tak sněžilo, když zahynul soudruh Šverma. Často na to vzpomínám. Co by si asi teď o nás myslel, jak by se mu líbilo to, co teď děláme?

Šel by tady teď s námi a radoval se z našeho vítězství?

Víš, zdálo se mi, že se tam v té sněhové bouři pomátl, že se z něho v poslední hodině života stal zavilý trockista,‘ vykládal mi Slánský, ale to už jsme byli na Staroměstském náměstí.

Vylezl jsem na řečnickou tribunu a oznámil, co se stalo se na Hradě.

,Právě jsem se vrátil z Hradu, mezi vás, pracující lid. Prezident respektoval výsledky demokratických voleb a demisi přijal. Myslím, že brzy abdikuje a tu naše země bude potřebovat nového prezidenta, jenž bude důsledně hájit zájmy pracujícího lidu. Poctiví lidé nemají se čeho bát, to jen zločinné charaktery nebudou mít klidný spánek!‘ řekl jsem, ale to už vánice zesílila tak, že nebylo na krok vidět, všichni se mi ztratili, i Slánský, vítr mi sebral beranici z hlavy, chtěl jsem ji najít, ale než jsem se nadál, byl jsem už po pás ve sněhu.

Volal jsem o pomoc, ale pomoc nikde...“

Klement Gottwald se odmlčel, tupě hledě před sebe.

„Hned jak se strhla vánice, zorganizovali jsme na příkaz soudruha Stalina záchrannou expedici, které se zúčastnili nejzkušenější sovětští polárníci pod velením akademiků Lysenka a Nejedlého. Našli jsme vás, Klemente Alexejeviči, schouleného pod sochou Jana Husa. Nebojte, všechny osobní doklady jste měl u sebe, i peněženku s fotografií své choti a dcery. Nic se neztratilo. Abychom neztráceli drahocenný čas, dopravili jsme vás sem k nám na sovětskou ambasádu a uložili vás do peřin.

Jsou to ty peřiny, ve kterých dosud ležíte,“ vysvětlil velvyslanec Zorin a dodal, „tu vodku můžete klidně dopít.“

Klement Gottwald poslechl a dopil vodku v karafě.

„Uff,“ řekl a zeptal se, „a co Slánský?“

„Soudruh Slánský je v nejlepším pořádku. Ostatně každou chvíli by tady měl být,“ odpověděl velvyslanec Zorin a sotva to dořekl, vešel vskutku do místnosti Slánský.

„Chvála starozákonním prorokům, jsi v pořádku!“ zvolal, když spatřil Klementa Gottwalda.

„V pořádku a po snídani,“ dodal čtverácky velvyslanec Zorin.

„V nouzi poznáš přítele!“ pronesl vděčně Slánský a pokračoval, „zatím, co jsi spal, probral jsem se soudruhem Noskem dokončení rekonstrukce Sboru národní bezpečnosti.

Nezlobíš se?

Nechtěli jsme tě budit, včera to bylo náročné.“

Klement Gottwald se nezlobil, jen řekl: „Zdálo se mi, že jsem zase truhlářský učeň.“

„Mně se zase v Moskvě, za války, živě zdávalo, že ležím v mauzoleu hned vedle soudruha Lenina,“ řekl Slánský a zatleskal rukama, „dost řečí!

Teď tě ještě oholíme a pak si tě odvedu sebou.

Čeká nás ještě hodně práce při budování komunismu!“

Po těchto slovech Slánský a velvyslanec Zorin Klementa Gottwalda oholili, oblékli, takže vypadal jako každý normální člověk, muž, který ráno spěchá do práce.

„Kdybyste něco nevěděli, kdyby vám nebylo něco při budování komunismu jasné, klidně se mě přijďte zeptat. Jsem většinou doma, nikam nechodím, rád vám poradím,“ loučil se velvyslanec Zorin s československými komunisty.

„Přijdeme, určitě přijdeme!“ slíbil Slánský a pak se, zaháknutý do Klementa Gottwalda, vydal zase do práce.

Šli, a když potkali na ulici jednotku Lidových milicí, zvolali: „Ať žije Vítězný únor! Ať žije KSČ! Ať žije soudruh Stalin!“

„Jé, podívejte, to jsou soudruzi Gottwald a Slánský, to jsme v dobrých rukou, to se nemusíme ničeho bát!“ volali zase na oplátku milicionáři a všem jim na tvářích kanuly od radosti velké slzy, za které se milicionáři nestyděli, i když to byli všechno už dospělí chlapi.