Vážený pane prezidente, už nechlastejte!

Nebo nám se zbytky své svéprávnosti nevydržíte ani do velikonoc. Tu radost byste přece pražské kavárně a neomarxistům neudělal! 

            Zrovna jsem vstal, abych udělal pár dřepů, jak už jsem byl od celodenního sezení u stolu celý ztuhlý, když se konečně objevil Bedřich.

            Ale co to?

Jeho obličej byl zachmuřený jako nikdy. Připomínal Černé jezero v největší šumavské psotě.

            „Pojď dál, Bedřichu, posaď se, už jsme mysleli, že dnes nepřijdeš. Hned ti dáme tlačenku, jistě máš hlad, je čerstvá, domácí, nešizená, přímo od Veleby,“ řekl jsem a ukázav na židli u stolu, dodal, „byl´s tam? Mluvil jsi tam s někým? Co ti řekli?“

            „Byl jsem tam,“ odpověděl Bedřich a ztěžka dosedl na židli, aniž by si sundal kabát.

            „Tady máte, jezte, pane Bedřichu,“ položila tchyně před Bedřicha talíř s třemi kolečky domácí tlačenky, jež si lebedila v octě a závějích na jemno nakrájené šalotky.

            Bedřich se však jídla ani nedotkl. Hleděl před sebe, ztěžka oddechoval, jeho poctivé oči byly zarudlé, jako by od pláče.

            Srdce mi sevřela strašlivá předtucha.

            „Co je, Bedřichu? Stalo se něco? Mluv, proboha! Řekni, jak to tam vypadá?“ zaúpěl jsem.

            Bedřich se na mě podíval, jeho výraz byl plný beznaděje.

            „Je konec!“ řekl a v tváři mu to zaškubalo.

            „Ježišmarjá, to snad ne...,“ spráskla ruce tchyně.

            „Nemalujte čerta na zeď, maminko,“ napomenul jsem tchyni a pak se zase obrátil na Bedřicha, „mluv, Bedřichu. Všechno nám řekni, nic nám nezatajuj. Napij se vody, a mluv.“

            Podal jsem Bedřichovi hrnek vody.

            Vypil ji žíznivě, jako by měl horečku, která spaluje všechno včetně mozku.

            Pak položil hrnek na stůl a začal vykládat: „Na Hrad jsem dorazil přesně v poledne. Prezidentská standarta sebou epilepticky zmítala v prudkém větru, měl jsem hrůzný pocit, že se musí každou chvíli roztrhnout na cáry. Nápis ,Pravda vítězí‘ nešel vůbec přečíst.

            ,To je zlé znamení!‘ pomyslel jsem si, ale hned tu myšlenku zaplašil, protože naděje umírá poslední.

            Namířil jsem si to rovnou ke kancléři, ke komu jinému taky, řekněte sami!

Ale ten ve své kanceláři nebyl.

Nějaká žena, co tam seděla a háčkovala zuby čepici mi, řekla: ,Pan kancléř si šel vybrat výplatu do bankomatu. Vrátí se pozdě večer, nebo až zítra.‘

Na nic jsem se už nevyptával a běžel za poradcem.

Ale než jsem stačil doběhnout do jeho kanceláře, srazil jsem se s ním na chodbě.

,Co je s panem prezidentem? Může mluvit? Udrží se na nohou? Kdy ho zase uvidíme a uslyšíme?‘ vyhrkl jsem na něj, a tu si teprve všiml, že poradce pláče.

„Pan prezident je...,“ řekl a nedomluvil, protože se rozplakal.

„Pojďte, dovedu vás do vaší kanceláře. Tam se posadíte na svoji židli,“ řekl jsem mu, a chytil ho pod paží.

Ani nevím, jak se nám podařilo dostat do jeho kanceláře, váží dobře metrák, jako všichni tam na Hradě.

Nějak jsme se tam dostali, posadím ho na židli.

On se na mě podívá a mezi slzami řekne: ,Pan rezident je zase totálně na mol. Nemůže souvisle mluvit, neudrží se na nohou.‘

,Bože, to není pravda!‘ vydechnu nevěřícně.

Poradce přestane sice plakat, ale jeho hlas je zdrcený: ,Pan prezident dostal se do onoho finálního stadia alkoholismu, kdy střízlivý vypadá ještě hůř, než když o sobě neví. Abychom zachovali jakés takés dekorum, samozřejmě v rámci možností, které máme, a které jsou v tuto chvíli velmi omezené, jsme mu nuceni podávat alkohol análně.‘

,Análně?‘ vyvalím oči na poradce.

,Ano, análně. Alkohol se tak rovnou dostane do střev, a odtud krve. Je to mnohem efektivnější, než kdybychom u pana prezidenta aplikovali alkohol orálně. Bohužel ale už jen blábolí. Sice se netřese, jako kdyby byl střízlivý, pokud jde v takovém případě ještě mluvit o střízlivosti, ale blábolí. Blábolí strašlivé nesmysly, s tím už nic nenaděláme.‘

Sprásknu ruce: ,A co vánoční projev? Tolik se na něj těším! Jak pan prezident bude zase mluvit pěkně spatra.

Chcete říct, že nebude, protože pan prezident bude tak narvaný, že...?‘

Sám od sebe umlknu při té strašné představě.

Poradce vstane, přistoupí k oknu, kamsi se zadívá a, jako by přemýšlel nad úplně něčím jiným, řekne: ,Dospěli jsme k názoru, že nejlepší bude, když dáme do televize loňský projev, který necháme znova namluvit někým jiným. Naštěstí hlas pana prezidenta, jeho dikci není těžké napodobit.‘

,Myslíte, že na to lidi nepřijdou?

Že vás pražská kavárna, ďas ji spral, neobviní z podvodu?‘ namítnu.

Poradce se odvrátí od okna: ,Co nám zbývá?

I kdybychom pana prezidenta před kamerou přikurtovali k židli tak, aby z ní nepadal a přitom to nebylo poznat, že je přikurtovaný, svůj projev číst nebude. On nikdy. On musí mluvit spatra, je to pro něj otázka jeho cti. A pak, stejně nemůžete chtít po člověku, který má tři promile, aby něco četl.

Ne, milý pane, už je konec. Dýl jak do velikonoc tady nebudeme. Taková je holá skutečnost. Budeme se muset spakovat a vypadnout odsud. Já zpátky do Moskvy, Mynář k rodině, Ovčáček do Blesku nebo kam, vem to čert!

Užili jsme si to tady, bylo to pěkné. Ale trochu jsme se přepočítali, špatně to odhadli. Mysleli si, že prezident těch pět let vydrží, dokonce že bude ještě schopný kandidovat podruhé. Ale pracujeme s lidmi, s živými lidmi, a u těch jeden nikdy neví, zvláště u alkoholiků.

Chcete ho vidět?‘

Poradce sáhne na dřevěné obložení své kanceláře, v jejich zdi se otevřou dvířka tajné komůrky, v níž sedí na zemi pan prezident, ztěžka oddechuje, kroutí hlavou jako obecní blb a pořád dokola opakuje: ,Tato země je moje, tato země je moje.‘

,Když už jste tady, pomozte mi ho, prosím, převrátit na břicho. Budu mu muset zase vstříknout do střev velkou slivovici,‘ požádá mne poradce.

Převrátíme spolu prezidenta na břicho. Poradce mu stříkne slivovicový klystýr. Zase prezidenta posadíme. Teď už mlčí, jen kroutí hlavou, šťastně se usmívající. Vyjdeme z tajné komůrky, její dvířka se zase tiše zavřou.

,Sám jste to viděl. Maximálně do velikonoc, a pak sbohem a šáteček, Horáček se sem může už na léto nastěhovat,´ řekne smutně poradce a rozpláče se.

I já jsem cestou domů plakal, pro slzy neviděl na cestu, vrážel do lidí, vcházel vozidlům do jízdní dráhy.

Je to tak!

Už jen maximálně do velikonoc, a pak...!“ rozpláče se Bedřich.

„Velikonoce jsou časem vzkříšení! Určitě stane se zázrak! Vstane z mrtvých, aby nás ochránil před islámem!“ rozkvílí se tchyně.

„Co ho pohřbíváte, maminko?! Vždyť ještě žije, není mrtvý! Kdybyste byla raději zticha, nemalovala čerta na zeď!“ chci okřiknout tchyni, ale pro pláč ze sebe nedostanu ani slovo.

„No tak zdechne, to je toho!“ ozve se z rohu tchán, který byl celou dobu zticha, „zdechne a budeme mít jiného prezidenta, vždyť je to prašť, jako uhoď, kdo tam sedí.“

V tom mžiku je tchyně u tchána a začne ho tahat za zbytky vlasů: „Budeš zticha, dědku! Ty tomu hovno rozumíš, tebe ta pražská kavárna a ta její mainstreamová média úplně zmagořila!

Ještě něco cekneš a pošlu tě do Kroměříže!

Tam tě zbaví volebního práva raz, dva!“

Tchán by nejspíše přišel o všechny vlasy, a snad  to volební právo, kdybych rázně nezasáhl.

Tchyně se uklidní a zase rozpláče, já ostatně taky.

Jen Bedřich už je vyplakaný, vždyť plakal celou cestu.

Pustí se konečně hladově do tlačenky, láduje se jí, hlasitě mlaská.

„To je smuteční hostina, kar za pana prezidenta!“ napadne mě a taky dostanu náramnou chuť na domácí tlačenku s octem a šalotkou.

Takovou, že se div nezblázním!